Jak to chodí na vozíku

super clanek

I já jsem se několik let starala o tchána postiženého po cukrovce (obě nohy v průběhu 1 roku) na vozíku.Věřte,zdaleka nebyly ulice a vstupy tak vybavené jako dnes a mnohdy v břečce jsem byla ráda (a že mám páru) za pomoc v některých situacích od někoho statnějšího.To ale šlo vždycky zvládnout.Věřte nebo ne,snad s nejhorším přístupem jsem se setkávala ve zdravotnických institucích s personálem a jejich manýry.Kolikrát jsem zuřila,že to snad není možný a připadala si jak na jiné planetě a ne mezi lidma.Děda byl fajn,bral to jak to přišlo.I pro mě to byla zkušenost,zrovna tak,jako v době kdy jsem byla ještě školou povinná,chodili jsme u nás ve vsi za mentálně postiženými dětmi do ústavu hrát si s nimi.I to byla životní zkušenost.Navíc fakt si nesmírně vážím lidí,kteří svůj handicap dokážou zmáknout,fungovat,žít,sportovat.To by se pak každý fňukal měl nad sebou zamyslet.

Děkuju za takovýhle články, studuju sociální a charitativní práci na VŠ a moc mě tohle všechno zajímá

Markýzo, já Tě chápu, taky mě různí vyčůránkové dokáží vytočit.Ale zpět k tématu - chodím jako dobrovolník za jedním pánem do domova důchodců, díky cukrovce nemá nohy a je slepý. A to byste nevěřily, jak se zasmějeme a jak se na naše schůzky těším. Vlastně se tam j k němu chodím naladit!

Markýza: Děkuju, vyřídim mu to

Amálie: dědeček je bezva, přeju mu ještě hodně radostných a plodných let.

catcat: mě momentélně nežere nic, resp. jiné věci, to byla jenom ilustrace bezohlednosti některých lidí. já jsem taky občas tahala kluky sebou, ale aspoň jsem je nějak zabavila, aby neskákali lidem po hlavách a NEBRALA JSEM JE SEBOU PROTO, ABYCH SE PŘEDBĚHLA, PROTOŽE MÁM DĚTI SEBOU - jestli to není jasné vysvětlím to do vzkazů ať tady nespamujem.

Dovolim si taky minipříběh:
Dědeček má dnes 85let ( ), má za sebou 6 infarktů, za poslední roky tak 12 malých mrtviček a 2těžší, v 72letech mu začaly růst zuby moudrosti, v 74 ho porazilo auto a naštíplo mu lebku, v 79 mu cukrovka "sežrala" nohu, tak mu jí ufikli, koupil si auto s automatem a jezdí dál, dodnes včelaří, naučil se chodit krátké vzdálenosti o berli s umělou nohou, takže doma si sám dojde na WC a uvařit kafe, ve městě jezdí na vozíku, luští křížovky bez brýlí, je skvělej dědeček, mentálně v pořádku, 2x týdně jezdí s babičkou do trhu v 6ráno, aby prodali plody zahrádky a med............ Jeho vitalita je naprosto fascinující. Jsem strašně ráda, že jsem zdědila jeho životní optimismus a vitalitu, umění si poradit v každé situaci. A nikdy nepochopim, proč se lidi kácej a trápí kvůli blbostem. Asi proto, že nic závažnějšího nezažili nebo nemaj bohatej život a nudí se

Markýzo, co Tě tak žere? Já jsem svou dceru tahala všude jak kočka koťata, protože jsem opravdu neměla hlídání. A vůbec, budou vánoce, nenech se rozčilovat

pajda: co k tomu říct, lidé jsou různí, asi jí to měl říct pěkně nahlas už tam, ona tadívenka možná ani nevěděla, že jsou tam prázdné stolečky. Fakt je ten, že je to v lidech a někteří příbuzní toho pěkně využívají.
to máš jak mě můžou vzít všichni čerti, když si některé maminy sebou tahají děti po doktorech, aby byly dřív na řadě, protože prý nemají hlídání a strašně spěchají, a pak klidně hodinu proklábosí někde s kamarádkou. Můžu ti říct, že některé jsou fakt na zabití, to jsem byla na gyndě, jedna mě tak předběhla i s dítětem to tam dělalo pěknou rotyku, sestra místo asistence doktorovi hlídala dítě, protože mamina ležela na koze a na řeči dítko nic nedalo a pak jsem zjistila (byla jsem si pro recept, tak jsem šla prakticky hned s ní), že dole celou dobu seděl manžel v autě. Myslela jsem, že jí něco řeknu, ale nač se rozčilovat kvůli namyšleným blbečkům.

Na vozíku to není jednoduché, ale s trochou slušnosti (na obou stranách) se dají dělat i "zázraky". Nikdy nezapomenu, jak jsme loni na jaře dotáhly bráchu (na vozíku) nahoru na Lomničák. A tím myslím opravdu nahoru, na vyhlídkovou terasu. Do poslední chvíle jsme nevěřili, že to vyjde. A vyšlo. Do dneška vzpomínám na toho kluka, kterej nám pomáhal bráchu nést po schodech. A nejhezčí na tom bylo, že se nabídl sám, když zaslechl, jak se potichu bavíme o tom, že tolik schodů bez cizí pomoci nezvládneme a brácha zase nechtěl nikoho otravovat.

moc dobré

pajda: jo, tohle je nejlepsi na detech, pekne reknou, co si mysli, na rovinu a do ticha a vetsinou maji pravdu a vetsinou to nikdo nekomentuje, ale zkuste to rict, jako dospely clovek...nekdy jsme fakt tak zaujati predsudky

Markýza: přiznám se, že mám (vhzledem k tomu, že můj bratr je na vozíčku) zkušenosti bohaté, ale i velice nepříjemný zážitek, kdy můj syn ve svých čtyřech letech seděl u stolečku s občerstvením v zoo a od stolečku ho velice vulgárním způsobem vyhodil průvodce slepé dívenky s tím, že přece když nevidí, tak má právo si vybrat a sedět tam, kde chce (prošli kolem tří prázdných stolečků, nebylo to tak, že by si neměli kam sednout)...oba byli potom aktivně účastní vystoupení známé brněnské skupiny a bylo tam velice zdůrazňováno, že lidé se zdravotními problémy potřebují naši pomoc a veškeré ohledy...a syn se pěkně do ticha zeptal "To jako když nevidí, tak může být sprostá???" bohužel měl pravdu - často se to tak prezentuje.

Aja: hlavně si pamatuj, že se musíš prva zeptat, jestli vůbec pomoct potřebují. Nejhorší je, když vidíš slepého člověka u silnice a beze slova ho bafneš a přetáhneš na druhou stranu . Něco podobného je i z lidmi na vozíku. Oni většinou, když potřebují pomoc, tak si o ni řeknou, a když máš pocit, že by pomoc potřebovali, klidně se zeptej.
A jak reagovat - normálně - jsou to lidi, jenom nechodí, neslyší nevidí. Ale furt jsou to lidi, ne zvířátka v ZOO.

To je opravdu potřebné téma. Kdo z nás ví, jak reagovat a jak pomáhat...?

Jindřiško, to je moc hezký článek. A potřebné téma

*Kotě*: naprostý souhlas
sv.Varel: výstižné.

sv.Varel: skvěle řečeno
Článek

Mám docela dost zkušeností s lidmi se zdravotním postižením, jak s vozíčkáři, tak třeba s nevidomými... myslím, že stejně jako je fajn se k vozíčkářům chovat přirozeně a s úctou, tak není třeba je zbytečně glorifikovat. Podle mých zkušeností se mezi postiženými najdou lidé výjimečně úžasní, zcela průměrní i naprosto na odstřel, stejně jako mezi zdravými.

Moje zkušenost je taková, že někteří postižení ve snaze nebýt litováni a být naprosto samostatní odmítají i ty nejzákladnější zdvořilosti od zdravých lidí, a to někdy až hrubým způsobem (viz zkušenost s mladíkem a otevřenými dveřmi). Neuvědomují si, že stejně jako jim bych otevřela dveře třeba ženě s těžkými taškami, těhotné, stařečkovi... prostě někomu, kdo může mou pomoc v dané chvíli užít... anebo že se prostě chovám slušně a galantně a je pro mě přirozené podržet dveře člověku, který jde za mnou. Postiženému člověku, zvlášť takovému, který je třeba postižený krátkou dobu a není se svým stavem tak úplně smířený, může každá snaha o zcela běžnou zdvořilost či pomoc připadat jako nemístné litování nebo obtěžování... lidi s větším nadhledem si dveře otevřít klidně nechají.

Pro jistotu to ale řeším tak, že se na všechno zeptám, bohužel i někdy na blbosti, které bych pro zdravého člověka udělala automaticky... ale je to lepší, než se setkat s odmítavou, nepříjemnou reakcí. U blízkých kamarádů (mám dva kamarády vozíčkáře, jednu kamarádku s dětskou obrnou a jednoho nevidomého kamaráda) je to samozřejmě mnohem přirozenější a nenucenější, tam opravdu nemám problém se zeptat na cokoliv nebo mluvit o čemkoliv. U cizích lidí bývám opatrnější.