Je celkem zábavné pozorovat dvanáctiletou puberťačku, jak si prozpěvuje lidovky, které se potřebuje naučit, aby mohla vystupovat se svým školním sborem na soutěži ... a ulila se na jeden den z vyučování.

Na zvučné hvězdy typu Eminema či Madonny, jejichž životní příběhy včetně pikantních detailů znají statisíce kluků a holek na celém světě, na chvíli zapomene. Paradoxní je, že o osudu prostých Čechů, jejichž písničky zlidověly a jsou ve školních zpěvnících, neví skoro nic (a není sama, to musím dodat na její obranu). Lidové písničky tu zůstaly i pro další generace, aniž bychom tušili, jak jejich autoři žili...

Z dětského pokoje se najednou ozývá úplně jiný rytmus. Dcera si zpívá a je to bez ryčného hudebního doprovodu v podobě bicích nebo basových kytar. Mé dítě pěje o osudech švarných šohajíčků, pěkných panen, zpívá o kobylkách, vědrech a dalších pro ni skoro pozapomenutých pojmech.
S radostí zjišťuji, že mé dítě má krásný, melodický hlas, čistý a jasný. Tedy nikoli rockově zabarvený, skřehotavý a dunivý, jaký předvádí, když si prozpěvuje se svými oblíbenými zahraničními hvězdami, aniž mnohdy tuší, o čem že ta skladba vlastně je. Pravda, sem tam během své produkce v angličtině vykřikne nějaký refrén nebo notoricky známé slovíčko, ale pochybuji, že chápe všechny souvislost. Pokud vůbec některé její oblíbené vypalovačky nějaký skrytý obsah mají...

„Hele, mami, ono možná tak nejde o to, co ty kapely zpívaj´, rozhodující je, že to má skvělou melodii a dobře se mi u toho dělaj úkoly,“ šokuje mě dítě svou pravdivou a svým způsobem logickou odpovědí.
A tak jsem v klidu. Třeba jsou to i v angličtině láskyplné písničky o švarných šohajíčích, pěkných pannách, kovaných kobylkách, cintorínech, lupeníčku a čížečcích maličkých....