Jedna moje kamarádka trpí zvláštní „nemocí“ – zdají se jí čas od času velice živé sny, se kterými se potom nemůže třeba několik dní „vyrovnat“. Není to žádná tragédie, alespoň z mého pohledu, ale je pravda, že jsem ráda, že na mě  její virus nemůže v žádném případě přeskočit – aspoň doufám. Párkrát se jí totiž stalo, že to, co se jí zdálo, se potom skoro do puntíku splnilo, ať už to bylo příjemné či nikoliv. A to potom člověk tak spokojeně a lehce neusíná. Naštěstí ale ne všechny její sny mají pochmurný děj - některými z nich dokáže své okolí docela obstojně pobavit, a někdy dokonce jí samotné pomohou v nelehkém životním rozhodnutí.

Nedávno mi v poledne v práci zoufale vyzváněl telefon. Byla to Laura a koktala do telefonu cosi o nějaké čerstvé, nezapomenutelné „noční můře“. Chtěla, abych za ní „okamžitě“ přijela – jaksi jí nedošlo, že sedím v práci a rozhodně nemohu svévolně opustit své místo u telefonu. Podivila jsem se ovšem, že v práci není ona. Z její nesouvislé řeči se ale stejně nedalo nic pochopit kromě toho, že prý „do práce rozhodně teď nemůže a asi už nikdy ani nebude moct“. Nicméně mohla jsem jí slíbit jedině to, že se u ní stavím až večer, a kvůli své zvědavosti jsem se celý den stejně nemohla na nic soustředit. V noci, když jsme u Laury dopíjely láhev bílého vína, už jsem byla moudřejší a rozhodně jsem měla o dobrou náladu vystaráno na hodně dlouho dopředu.

Laura před měsícem nastoupila do nové práce. Učí na základní umělecké škole hru na flétnu. Je to škola maličká, všichni se tam znají, a tak chvilku trvalo, než Laura „zapadla“. Od začátku však měla jeden „malinký problém“. Pan ředitel, který ji přijímal, jí byl moc sympatický, ona jemu evidentně také, ale horší už to bylo s jeho manželkou, která v téže škole vyučuje také – hru na akordeon. Pokud se v tom alespoň trošku vyznáte, tušíte, že hru na takovýto nástroj si určitě žádná křehká dušička nevybere. Paní ředitelová je pěkně rázná žena, co si svého – sice lehce stárnoucího a šedivějícího, přesto však (nebo právě protoJ)atraktivního - manžela hlídá jako oko v hlavě. A bohužel se jí nejdříve příliš nelíbil Lauřin nepřeslechnutelný zvonivý smích, který vycházel  z ředitelny hned při prvním „pohovoru“, ještě méně pak byla nadšená z toho, v jakých šatech Laura do školy chodila, a pověstnou třešničkou na dortu bylo, když se pan ředitel jednoho odpoledne jal Lauru vyprovodit na autobusovou zastávku, neboť jim současně skončilo vyučování, zatímco paní ředitelová musela ještě čekat na posledního žáčka… Laura je ovšem žena nebojácná,  proto ji nezastrašila ani osmdesátikilová persóna této přísné ženy a vesele se s panem ředitelem přátelila dál.

Jenomže pak přišel ten sen… Sen, ve kterém se Laura vášnivě líbala s panem ředitelem na školní chodbě, a ten sen byl ještě ke všemu tak živý, že když se probudila, pod hlavou ji studil poněkud provlhlý polštář… Laura z toho byla tak vyděšená, že se opravdu rozhodla ten den do práce nejít. Mohla tak aspoň přemýšlet nad tím, jak se to mohlo stát, že se jí něco takového „vylouplo“ v hlavě. Když mi o tom povídala, tak nejdříve poněkud „mlžila“, ale jakmile bylo v láhvi vína už jenom na dně, přiznala se, že pan ředitel je jí sympatický tak moc, že už  by se vlastně spíše dalo hovořit o jistém zalíbení, ne-li dokonce o... no zkrátka, Laura se do pana ředitele, aniž by si to uvědomovala, tak trochu zamilovala. A jelikož už několika nešťastnými vztahy s ženatými muži prošla, a navíc ten sen mluvil tak jasně, učinila přímo spásné rozhodnutí. Další den dala výpověď.

Teď už Laura spokojeně učí na jiné škole, kde mají moc příjemnou paní ředitelku. Je šťastná, že se díky svému snu dokázala tak rychle vzpamatovat a předejít tak jisté katastrofě, a kromě toho už má také jiné starosti. Ve vedlejší třídě totiž vyučuje klavír jeden velmi sympatický mladík, který je, chválabohu, svobodný. Teď už jen aby se jí zase něco nezdálo… i když, možná to bude zase něco zajímavého.

TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY