Kachnička se kolébala pryč, že si udělá výlet do světa.
Potkala žabičku, a ta pravila:
„Kampak, kachničko?“
„Do světa, žabičko.“ odvětila kachnička.
„Mohu jít s tebou, kachničko?“ zeptala se žabička.
„Sedni si na můj ocásek, žabičko.“ odvětila kachnička.

Tak si žabka sedla a táhly dál tím světem, až potkaly obrovský mlýnský kámen, a ten řekl:
„Kampak, kachničko? Kampak, žabičko?“
„Do světa, obrovský mlýnský kameni.“ odvětila kachnička.
„Do světa obrovský mlýnský kameni.“ odvětila žabička.
„Mohu jít s tebou, kachničko? Mohu jít s tebou, žabičko?“ zeptal se obrovský mlýnský kamen.
„Sedni si na můj ocásek, obrovský mlýnský kameni.“ odvětila žabička.

Tak si obrovský mlýnský kámen sednul a táhli dál tím světem, až potkali uhlíčko se žhavými dolíčky na tvářích, a to řeklo:
„Kampak, kachničko? Kampak, žabičko? Kampak, obrovský mlýnský kameni?“
„Do světa, uhlíčko.“ odvětila kachnička.
„Do světa, uhlíčko.“ odvětila žabička.
„Do světa, uhlíčko.“ odvětil obrovský mlýnský kámen.
„Mohu jít s tebou, kachničko? Mohu jít s tebou, žabičko? Mohu jít s tebou, obrovský mlýnský kameni?“ zeptalo se uhlíčko.
„Sedni si na můj ocásek, uhlíčko.“ odvětil obrovský mlýnský kámen.

Tak si uhlíčko s žhavými dolíčky na tvářích sedlo a bylo rádo, že si bude moci svět prohlédnout.
Táhli dále až přišli k řece. Kachnička plavala přes vodu, a když byla uprostřed, řekla:
„Dávejte pozor, já se ponořím a rybku si tu ulovím.“ 
Ó Bože chraň, jen to byla učinila, spadl obrovský mlýnský kámen i uhlíčko do vody. Mlýnský kámen šel bez váhání ke dnu a už ho nikdo nikdy neviděl. A uhlíčko zůstalo sice na hladině, ale jeho žhavé dolíčky na tvářích zčernaly jako smrt a voda jej unášela do moře.
Jen kachnička a žabička zůstaly na živu, neboť uměly plavat. A tak se tomu smály, až se za břicha popadaly. No a smějí se tomu dodnes.
Lidé, kteří tento příběh neznají, však říkají, že kejhají a kvákají.

 

Eliška Králová, vítězka kategorie: maminčiny/tatínkovy/babiččiny/dědečkovy pohádky za měsíc říjen. Soutěžte o Příběh roku s námi!

Reklama