To vám poradí čtenářka s nickem Simič. Určitě znáte ten recept, ale možná jste ještě nepoznaly člověka, který by ho vyzkoušel na vlastní kůži. Vlastně teď už ano. Jak to všechno dopadlo a jak se jí tenhle pokus vymstil, se dočtete v jejím příspěvku.

Hezký den všem. Sádru jsem měla jednou jedinkrát v životě a řeknu vám, že už bych tu bílou tvrdou hmotu na zlomenou část těla nikdy nechtěla. Ale hezky od začátku. Když mi bylo asi čtrnáct, měli jsme jet se školou na týdenní brigádu někam na jižní Moravu sbírat mandelinky z brambor.

Jelikož jsem tyto potvory nenáviděla a štítila jsem se jich(a mimochodem štítím se jich dodnes), usmyslela jsem si, že se brigádě vyhnu. Ale soudružka učitelka byla neoblomná a trvala na tom, že pojedou všichni. Omluveni byli jen ti, co byli těžce nemocní. A tak jsme si ještě s jednou kamarádkou vymysleli plán.

Zlomíme si ruku a bude to. Kamarádka přišla se zaručenou radou, jak si takovou zlomeninu lehce a bezbolestně přivodit. Ruku prý musíme po celý den máčet v octové vodě, aby kost změkla a šla snadno narazit nebo zlomit. A my hloupé husy to tenkrát přesně tak udělaly. Celý den jsme si máčely ruku v octu a večer se pokoušely ruku aspoň trochu naštípnout. Mně se to povedlo, kamarádka to psychicky nezvládla, bála se a posléze odjela na mandelinkovou brigádu.

Já měla ruku naštíplou a tudíž mi dali vytouženou sádru. Já byla spokojená, válela jsem se doma a pojídala zákusky, které mi nosila maminka, protože jí mě bylo líto. Ale radost netrvala dlouho. Jelikož jsem předtím poctivě máčela ruku v octu, kůži mi pokryl nějaký odporně pálivý a svědivý ekzém, který svědil jako čert a v té neprodyšné sádře se mu skvěle dařilo.

Já myslela, že se zblázním. Ruka mě svědila a pálila, jako bych ji měla neustále v kopřivách nebo ohni. Nemohla jsem se poškrábat, ani to zasypat pudrem nebo natřít nějakou zklidňující mastí. Zlostí a vztekem jsem brečela a vyčítala si, jaká jsem husa! Asi po třech dnech jsem to nevydržela a maminka mě odvedla k lékaři, ať mi sádru sundají a ekzém ošetří.

Ale kdepak, pan doktor trval na tom, že to musím vydržet, sádru prý tak brzy sundat nemůže. Takže jsem si to „užila“ hezky až do konce. Vytrestala jsem se sama a pořádně. A když mi pak kamarádka říkala, jak bylo na té brigádě fajn a že místo mandelinek nakonec sadili stromky a že tam byli i všichni kluci z průmyslovky, které jsme tajně milovaly, myslela jsem, že si sama naliskám.

Dneska jsem naopak moc ráda, že mám pevné kosti a pracovitého anděla strážného, že jsem od té hloupé pubertální příhody neměla ještě nic zlomeného.

Hezký den bez nehod a pádů končících sádrou vám přeje Simič.

Milá Simič, o tom „receptu“ na snadnou zlomeninu jsem už slyšela, ale vy jste první, kdo o něm píše z vlastní zkušenosti. Bylo to bláznovství, ale už asi víte, že za hloupost se platí

Reklama