Tak vám nevím. Že moje kočka má mít časem sedm kilo, na to už jsem si tak nějak zvykl, ale že bude mít tak divné návyky jako je aportování, to by mě ani ve snu nenapadlo. Měl bych si asi zvyknout, protože Chiméra je jednoduše osobnost, a jako taková zkrátka asi nebude dělat věci normálně. Nebyla by normální.

Vždycky jsem z ní ale rozpačitý, když si v tlamičce přinese kočičí mávátko (respektive zbytek toho, co bývalo mávátkem) a chce, abych si s ní hrál, nebo jí ho aspoň hodil. Když s ní před hodem trochu blbnu, dokáže se za ním točit asi tak desetkrát rychleji než pes za ocasem (další důkaz, proč jsou kočky lepší než psi).

Pak ho hodím někam po pokoji. V tu ránu je u něj a už ho vleče zpátky. Horší na tom je, že Čičméra je velmi důrazná, když si chce hrát. Mávátko přinese do postele zásadně na místo, kde je odkrytý kus prostěradla (marně zakrývám postel peřinou, budu muset koupit přehoz) a ťape drápatou pacinkou kolem něj. Tak pochopitelně pomalu ale jistě likviduje prostěradlo. Neskutečné. Přišel jsem na to, že jediný způsob, jak uchránit postel, je schovat mávátka.

A pak ještě ta hračka, kterou jsem jí koupil k Vánocům, to ji taky moc baví. Kolem té ale neběhá, jako to prý dělávají jiné kočky. Chiméra má rozpětí pacek tak veliké, že si může posílat kuličku po půlkruhu. Pochopitelně že teď, když už je skoro dospělá, pochopila, že nejlepší je hrát si v noci. Když jsou zabavena mávátka, jde honit kuličku. Zvuk jako když čurá na plech. Naštěstí já spím skoro při čemkoli, ale jednou už jsem jí kuličku taky schoval. Dostala ji až ráno.

Od doby, co mám doma Čičméru, si ale rozhodně nemůžu stěžovat, že by se nic nedělo. Je pravda, že si už stihla vybudovat vlastní chiméří styl, který je jedinečný a neopakovatelný, i když má pochopitelně jisté styčné body, které můžete vypozorovat u všech koček, od Garfielda počínaje, jakýmkoli Mourkem konče.

Když už jsme u toho Garfielda zase jednou... Přemýšlel jsem o tom, že Jim Davis musí být fenomenolog, protože Garfield je čistým fenoménem kočky. Je neskutečný, ze světa idejí, a jeho kočkovitost je stoprocentní. Někdo by mohl říct, že je dost personifikovaný, ale ti, co s kočkami bydlí, potvrdí, že ona osobnost se u koček zejména po soužití s lidmi skutečně vytvoří. A Chiméra není výjimkou (není-li výjimkou na druhé straně hodnoticí škály).

Dost bylo odbornosti. Teď zase k tomu, co vymyslela. Je to pořád něco a já přestávám mít přehled, o čem už jsem psal. Ale další hračku zmínit musím. Když zrovna neaportuje, hraje si s další oblíbenou hračkou určenou unisexově pro kočky i psy – s PET lahví. Vidím vaše rozněžnělé výrazy, když si představíte Chimérku s půllitrovou flaškou, jak ji honí po podlaze...

Zklamu vás. Chiméra má jinou velikost než obyčejné kočky (roste mi z ní bojová kočka Pitipačka), a proto má i jinou velikost lahví. Litr a půl je ideální, aby ji objala předníma i zadníma packama (skloňování beru schválně z duálu, je přece napůl člověk), a zuby ostrými jako jehly do ní kousala. Tady vás uklidním, nemá ještě dost velké čelisti, aby ji mohla úplně účinně skousnout, ale bohatě to stačí k tomu, abych projevoval obavy, zda se jí to někdy nepovede. Jak vidno, s mojí kočkou je třeba myslet i na budoucnost, a to je štěstí i pro vás, protože díky tomu mi historky s ní hned tak nedojdou.

Reklama