Měla jsem veselého a společenského tchána, Honzu.
Vyprávěl mi nejen o svém životě na vesnici, jak chodil denně 12 km pěšky do školy, i ve sněhu a mrazu, ale taky jak měl kdysi s kluky velké přání.

Pravidelně k nim jezdil cirkus a byla tam i dáma kyprých tvarů s obrovským poprsím.
Tak se domluvili a celý rok si dávali stranou každý desetník.
Konečně přišla květnová pouť a s ní cirkus. Mládenci losovali – vyhrál Honza.
Všichni mu to záviděli. V něm ale byla malá dušička, ještě nikdy neviděl nahou ženu. No ale statečně kráčel, s dámou se domluvil a odešli spolu.

Snažil se vše vštípit do paměti, aby potom klukům mohl vyprávět.
Mohl popsat všechny kameny na cestě, schody do maringotky i zařízení…
Dáma natočila gramofon, místností se rozlila hudba a krásný mužský hlas lkal o lásce a palmách a západu slunce nad mořem…
Honza uviděl dvě ohromná pohoří, dáma si ho přitáhla k sobě. Ale to neměla dělat, hlava mu uvízla mezi pohořím a on se začal dusit.
Rozkašlal se.
A ne a ne to zastavit.
Tak mu dáma uvařila kávu a poslala ho domů.
Honza klukům vše vyprávěl – jen o kašli pomlčel a zbytek si dobájil. Stal se na celý rok hrdinou celé klukovské party.

Ale když později slyšel o velkém poprsí, jen se usmál, věděl svoje.