Jmenuji se Šárka. Zdůrazňuji to proto, že mé jméno hrálo v tomto příběhu stěžejní roli.
Bylo mi 23 let, končila jsem VŠ a bydlela na koleji s kamarádkou, kterou jsem znala od prvního ročníku. Jednou uprostřed týdne mi Péťa oznámila, že by na víkend chtěl přijet na kolej do Prahy její přítel Pavel, jestli mi to tedy nevadí. No nevadí, proč by mělo. Jen jsem si všimla malého zaváhání na její straně...
 
"No, víš, Šárko, on by chtěl přijet i jeho kamarád, Pelcík..." Trochu jsem zbystřila, protože tohle jméno jsem v souvislosti s jejím přítelem a jeho partou horolezců už párkrát zaslechla. Něco jako "maskot Pelcík" a "kamarád Pelcík". No dobrá tedy, ať přijede. Vlastně jsem na něj byla i trochu zvědavá...
 
V pátek večer se dostavilo překvapení v podobě oživlé legendy Pelcíka.  Nevím proč, ale když jsem poprvé uslyšela tuhle přezdívku a ještě k tomu ve spojení s výrazem maskot, představovala jsem si malého drobného čiperku, usměvavého a trochu nemehlovitého. To, co se vylouplo zpoza dveří, měřilo skoro metr devadesát a vážilo skoro devadesát kilo, žádný drobeček. Usměvavý ale rozhodně byl, zubil se od ucha k uchu. Nemehlovitost jsem zatím osobně posoudit nemohla.
Večer příjemně plynul ve společnosti kamarádky i obou pánů.
 
Večer před spaním si Pavel začal chysta budíka se slovy, že zítra brzy ráno se jde lézt do Divoké Šárky. Vysloužil si můj ironický pohled, na který mi ovšem významně sdělil, že o tom tedy ještě nevím, ale jdu s nimi. Chachá....
 
Ráno mě probudil nějaký divný pocit. Probrala jsem se a zjistila jsem, že mě Pelcík lechtá na palci u nohy.
 
„Co se děje?“ nechápala jsem.
„No, Pavel se ráno neprobral, tak já bych skočil zase pro něco k snídani. Jsou tady někde potraviny?“
„Jo, zkus to U Radka,“ vysvětlila jsem mu cestu do samoobsluhy.
„Ale neměl bys Pavla přece jen vzbudit do té Šárky?“ zeptala jsem ironicky a trochu škodolibě.
„Vždyť to bylo jasné hned, že jenom kecá,“ usmál se Pelcík a odkráčel nakupovat.
Když jsem se probudila podruhé, byl už zpátky a očividně se nudil. Pavel s Péťou napůl spali, napůl už byli vzhůru, koukaly jim zpod pokrývky jenom střapaté hlavy. Chvíli jsme na sebe s Pelcíkem přes celý pokoj koukali, když najednou vstal a začal balit spacák.
„Ty někam jdeš, Pelcíku?“ zeptal se ho Pavel.
„Jo, chtěli jsme jít do Šárky, tak já jdu do Šárky.“ A než jsem si stačila uvědomit, co se děje, vlezl si i se spacákem ke mně do postele. Šok.
„No jo, to je celý Pelcík,“ ozval se z protější postele Pavel. „Jak někde vidí ženskou, už ji balí.“
„Pelcíku, Pelcíku, ty na ty ženský jednou dojedeš,“ dodala Péťa.
 
Jim se to chechtá, říkala jsem si v duchu, ale co mám dělat já?  Nevyhodila jsem ho hned, teď už se to nedá. Podívala jsem se vedle sebe na to nadělení. Ležel, usmíval se a čekal, co bude. A v tom ve mně zvítězila touha po blízkosti někoho milého. Dobře, řekl sis o to, pomyslela jsem si a přitulila se k němu. Cítila jsem, jak ztuhnul a bojí se pohnout, ale mně bylo v jeho měkké a teplé společnosti najednou tak dobře, že jsem znovu spokojeně na chvíli usnula.
 
Dnes na jeho rameni spávám běžně, vzali jsem se o rok a půl později. Seznamovací příhodou bavíme své známé a málokdo tomu věří. Ale je to pravda, zeptejte se horolezců.
 
P.S. Na tu Divokou Šárku nakonec došlo taky a nejen na ni. Dnes leze i náš šestiletý syn.
šája
 

Děkujeme šáje a posíláme novou Adidas vůni pro ženy. A i vy ostatní ještě zítra máte šanci něco roztomilého vyhrát. Protože ještě zítra vám budeme předkládat více či méně romantické zamilované příběhy. Posílejte je do REDAKČNÍHO MEJLU