Jako umělec budil ve své době velké emoce. Jedni ho bezmezně milovali a uznávali, druzí ho kritizovali za líbivost či kýčovitost jeho děl. Ti druzí ho nejen kritizovali, ale především mu záviděli jeho úspěch, jakého v zahraničí dosáhl. Ten byl bytostně spjat s geniální herečkou Sarah Bernhardtovou. Měl štěstí, že byl ve správnou dobu na správném místě. Mimořádnou příležitost dokázal maximálně využít. Těžko říci, jak by se bez Sarah jeho život vyvíjel. Zcela určitě jinak… To ona ho proslavila, nikoli on ji, jak se stále mylně uvádí.

V soukromém životě se choval jako pravý umělec. Ačkoli ho mnoho žen zahrnovalo svou přízní, on se odmítal vázat. Manželství považoval za slabost. Zapřisáhlého starého mládence se podařilo přesvědčit až mladinké Marii Chytilové. V říjnu 1903 tehdy jednadvacetiletá Maruška, jak jí všichni říkali, zazvonila na dveře luxusního Muchova pařížského ateliéru na rue de Val-de-Grâce a požádala o generaci staršího Mistra, aby se mohla stát jeho žákyní.

Tato nadaná dívka se narodila v roce 1882 v bulharském Plovdivu, kde byl její otec dr. František Chytil v letech 1880-87 generálním advokátem Nejvyššího soudu. V Bulharsku sepsal první zákoník, ale byl činný i literárně. Psal články do novin, ale i povídky a veselohry. Poté se rodina vrátila do Čech a v Českých Budějovicích si otec zřídil advokátskou praxi. Když v roce 1892 nečekaně v pouhých osmatřiceti letech zemřel, přestěhovala se rodina do Chrudimi, kde žila velká část jejich movitých příbuzných. Tady Maruška absolvovala měšťanskou školu, a pak se zapsala na C. k. uměleckoprůmyslovou školu v Praze, kde studovala dva roky obor s názvem Kreslířská a malířská škola pro dámy.

Ve výtvarném umění se pak zdokonalovala ještě v Chrudimi. Tady navštěvovala Veřejnou kreslírnu pro dámy Odborné školy pro zpracování dřeva, kde se studovala dekorativní kreslení. V létě 1903 pak odjela do Francie, kde žili vzdálení příbuzní její matky. Měla v plánu pokračovat ve studiu malby na Akademii Julian, ale zároveň se zdokonalit ve francouzštině, z níž si nedávno udělala na univerzitě státní zkoušku.

Do ateliéru Alfonse Muchy nepřišla s prázdnou. Měla s sebou složku svých výtvarných prací nevalné kvality a doporučení od svého strýce dr. Karla Chytila, tehdejšího ředitele Umělecko-průmyslového muzea v Praze. Malíři se zalíbila. Byla pohledná, inteligentní, milovala umění a byla to Češka! Zpočátku možná nějaké to učení proběhlo, ale pak Marie přiznala, že ona složka byla pouhá záminka…

Charismatického Alfonse Muchy si totiž všimla již o rok dříve. Viděla ho, když v roce 1902 doprovázel spolu se Zdeňkou Braunerovou Augusta Rodina na představení, uspořádaném na jeho počest v Národním divadle. Všichni upírali zraky na francouzského sochaře, ale Marušku zaujal dobře vypadající muž středních let sedící v lóži vedle něj.
 
Mucha nežil rozhodně jako mnich. Ženy hrály v jeho životě významnou roli, Sarah Bernhardtovou nevyjímaje. Nejspíš ale mezi nimi nic nebylo. Sarah ho zaměstnávala, byla o 16 let starší, navíc extrémně štíhlá až hubená v době, kdy se herečky dietami příliš netrápily. Na Muchových plakátech ovšem vypadala nádherně, nejspíš líp než ve skutečnosti. Muchův typ rozhodně nebyla, on ale její také nejspíš ne. Kdyby ovšem projevila zájem, určitě by se ve svém postavení nedopustil té neomalenosti, že by ji třeba odmítl, i když preferoval kyprá moravská děvčata.

Blízký vztah měl Mucha s malířkou Zdeňkou Braunerovou, dceruškou z nóbl pražské rodiny, která studovala na Akademii Colarossi a často pobývala v Paříži. Ta nezištně sponzorovala více umělců, zcela určitě i v té době nepříliš majetného Alfonse Muchu. Další důvěrnou Muchovou přítelkyní byla spisovatelka Růžena Jesenská, autorka románů červené knihovny, teta Mileny Jesenské. Je pozoruhodné, že tyto důležité ženy ze svého života a hlavně pozdějších životopisů, které v průběhu let s oblibou upravoval, Mucha dokonale vytěsnil. A nejen je. Obdivovala ho i nádherná modelka Cléo de Mérode, o níž jsme nedávno na našem webu psali, či Gilberte Freund-Deschamps, dcera bohatého výrobce barev nebo dívka z jeho obrazů Berthe de Lalande. Kvůli ní i ostatním, aby je neranil, se třeba s Růženou Jesenskou dva roky tajně scházel na půli cesty mezi Prahou a Paříží ve Stuttgartu. Obdivovatelek i modelek, které ho tajně milovaly nebo si na něj i myslely, bylo ale mnohem více. A není se co divit. I když Muchu známe z většiny jeho pozdních portrétů jako bělovlasého, seriózně vyhlížejícího pána, v mládí to byl docela fešák a navíc tak úspěšný! V dobách své největší slávy byl v Paříži považován za lva salónů.

Ještě jedna žena stojí za zmínku. Byla to Muchova hospodyně Louise, ani ta nebyla k zahození. Dokázala vyvařovat i pro početné Mistrovy návštěvy, mnohdy čítající i padesát lidí. Naučila se dokonce vařit i knedlíky! A nepředstavujme si ji jako padesátiletou mašinózní matrónu. Bylo jí lehce přes dvacet a byla dokonce hezká, takže občas kromě všestranné péče o domácnost stála Muchovi i modelem. A možná byla i něčím víc…

Tak toto všechno skončilo nedlouho po příchodu Marušky Chytilové. Alfons Mucha se zamiloval a pomaloučku přehodnocoval svůj negativní postoj k manželství, které si dlouhá léta nebyl vůbec ochoten připustit. A tak Marušce, která se mezitím vrátila do Chrudimi, posílal zamilované dopisy z Paříže a od roku 1904 i z New Yorku. Do Ameriky totiž odjel proto, aby tu vydělal peníze na uskutečnění svého velkého snu – namalování svého životního díla - Slovanské epopeje. Kde jinde se dají vydělat velké peníze než v Americe? Ačkoli zde byl přijat s velkou slávou, brzy zjistil, že sám takové peníze nemá šanci vydělat.



V roce 1906 si odskočil do Prahy, aby se 10. června v kostele sv. Rocha na Strahově se svojí Maruškou po téměř čtyřleté známosti oženil. Bylo mu šestačtyřicet, jí dvacet tři a půl… Svatební cestu strávili novomanželé doma, v Peci na Šumavě a pak spolu odjeli do Ameriky. V New Yorku se jim v roce 1909 narodila dcera Jaroslava, která zdědila talent po otci (a že by trochu i po mamince?).

V Americe manželé Muchovi pobyli čtyři roky, a protože se Alfonsi Muchovi jako zázrakem podařilo získat mimořádně štědrého sponzora pro Slovanskou epopej, nebyl důvod v Americe dál zůstávat. Slovanská epopej přece nemůže vzniknout ani v Paříži, ani v Americe, takové dílo musí vzniknout v Čechách! To ovšem Alfons Mucha neměl tušení, že Slovanské epopeji bude věnovat následujících osmnáct let, během nichž se bude setkávat hlavně s nepochopením a zejména závistí. Slavná léta, jaká prožil v Paříži a nakonec částečně i v Americe, se už bohužel nikdy opakovat nebudou.


Foto : Wikipedia, Vila Alfonse Muchy v Bubenči

V letech 1910 - 1928 pracoval Alfons Mucha na Slovanské epopeji na zámku ve Zbirohu, který mu pronajali Colloredo-Mannsfeldové. Na zámku s ním bydlela celá rodina, do níž v roce 1915 přibyl syn Jiří, velký bohém, který později studoval medicínu i dějiny umění, ale většinu života se věnoval literární dráze. V roce 1928 se rodina nastěhovala do nové vily v Bubenči.

Alfons Mucha ani na konci života nezměnil své návyky. Vstával v pět ráno, zatímco zbytek rodiny ještě spal. Šel do ateliéru a maloval… Odpočívat nedokázal. Už v Paříži se o něm říkalo, že žije jako král, ale dře jako otrok. A paní Maruška? Z té se stala dokonalá manažerka. To ona přijímala zakázky, určovala ceny, domlouvala spolupracovníky a modely, aby měl manžel čas na malování. Bez ní by byl asi Alfons Mucha ztracený. Vydělávat sice uměl, ale obchodního ducha příliš neměl.

Konec slavného malíře byl více než smutný. Brzy po zřízení protektorátu byl jako jeden z prvních významných Čechů zatčen gestapem a několik dní tvrdě vyslýchán. Brzy po návratu dostal těžký zápal plic, který se stal příčinou jeho smrti. Zemřel 14. července 1939 (Jaká náhoda - přesně v tento den se narodil Karel Gott.). Muchův ostře sledovaný pohřeb se stal celonárodní manifestací. Paní Maruška svého muže přežila o dvacet let, zemřela v roce 1959…

Na našem webu jste si mohli také přečíst:

Reklama