Vdala jsem se ze Slezska do západních Čech, bylo mi 19 a  připálila jsem i vodu na čaj. U nás doma se knedlíky nevařily, maximálně ke kapustě rozpeky, a když bylo ovoce, tak blbouny (kynuté knedlíky vařené v páře).

Když jsem se stěhovala za manželem, dostala jsem od kolegů Normy teplé a studené kuchyně, abych – coby manželka, uměla i něco uvařit.

V té době jsem uměla jakž takž udělat francouzské brambory, ale ty se nedaly jíst pořád a manžel – omáčkovej – vyžadoval knedlíky. V týdnu jsem to vyřešila tak, že jsem nosila domů obědy ze závodní jídelny, o víkendech to bylo horší. Ženský z kanceláře mi radily, co a jak uvařit, když viděly, jaké jsem kopyto.
Bydleli jsme ve vesnici v takové statkové kolonii, říkalo se tam na Šenau, a tak když jsem kráčela přes Šenau do naší hájenky, tak jsem obvykle slyšela: „Tak co, hajná, co bude v neděli k obědu?“ Nebyli to jenom šťourové, ale i pomocníci. Houskové knedlíky mě naučila vařit sousedovic čtrnáctiletá holka (moje první pokusy byly spíš tenisáky, jak tvrdil manžel), bramborové vedoucí závodní jídelny a svíčkovou snad všichni zainteresovaní. Suroviny jsou pokaždé stejné, ale výsledek pokaždé jiný – lepší a lepší.

Ale lásku k vaření jsem získala až od maminky mé známé, ke které jsme občas zavítali do Prahy na víkendy. Měli velkou kuchyni, kde jsme si posedali kolem stolu a paní vařila a povídala s námi. Neunikl mi jediný její pohyb a co nejvíc, i v pokročilém věku, kdy už kuchařky měří všechno od oka – ona vážila. Jídla to byla vždycky krásně upravená a velice chutná, byla ráda, že projevuju zájem, a tak mi prozradila všelijaké vychytávky a fígle. Tam jsem poprvé jedla kuře a la bažant s vídeňským knedlíkem a špenátem a také viděla, jak na to.

Doma jsem nesnášela pečeného králíka, vždycky mi připadal suchý, ale když jsem jej začala dělat a la bažant, pěkně prošpikovaného slaninou, bylo masíčko jako dortík. A tak jsem nejradši jakékoliv návštěvy absolvovala v kuchyni, abych viděla a přeptala se. Za ta léta se z kopyta stala vyhlášená kuchařka, vařím ráda a s chutí i jím. Díky internetu jsem poznala a vyzkoušela všelijaká obyčejná jídla, kterými teď omračuju rodinné příslušníky a známé, kteří přijedou na návštěvu.
Specialit mám několik, kuře nebo králíka a la bažant, vídeňský nebo bramborový knedlík (do něj přidávám i trošku kypřícího prášku, takže je nadýchanější) a špenát, bramboráčky plněné kuřecím masem a zelný salát, nebo halušky se zelím a uzeným. Ale nejvíc jsem pyšná na šunkofleky, které konzumují i zapřisáhlí odpůrci tohoto jídla. Nedávám do nich salám, ale uzené – jakékoliv (třeba žebírka), ale hlavně do vajíček nepřidávám mléko, ale vývar z uzeného, a navíc seberu z polévky tuk a ten pokladu na zapékané těstoviny, takže všechno provoní. Nedělám je z flíčků, ale z vrtulek nebo kolen. A nejlepší jsou studená.

 

LadyZa

Milá LadyZa,
a víte, co je ještě dobré přidat do šunkofleků? Houby. Mohou být čerstvé, ale lepší jsou sušené (předem nechat naboptnat ve vodě), mají lepší aroma. To jsem okoukala od své tety a je to vynikající.
Reklama