Francouzský císař Napoleon Bonaparte byl znám tím, že si potrpěl na svou rodinu, jejíž členy v době své největší slávy dokonale zabezpečil. Velmi pěkný vztah měl i se svými nevlastními dětmi – Hortense a Eugènem Beauharnaisovými – které vyženil s Josefínou.

Otcem Hortense de Beauharnais (1783-1837) byl vikomt Alexandre de Beauharnais, který stejně jako jeho žena Josefína pocházel z ostrova Martinique. Manželství bylo velmi komplikované a už vůbec ne šťastné. Brzy došlo k jeho rozpadu a soudní rozluce. Jedním z důvodů bylo i to, že Hortense se narodila předčasně a Alexandre de Beauharnais dlouho popíral otcovství. V době francouzské revoluce se Alexandre de Beauharnais stal poslancem a krátce i předsedou Národního shromáždění. Za jakobínské diktatury se ocitl v nemilosti a stejně jako jeho žena skončil ve vězení. Josefína se na poslední chvíli díky svému šarmu i svým kontaktům z minulosti zachránila, její muž ale to štěstí neměl a byl čtyři dny před pádem diktatury gilotinován.

Josefína sice měla se svými dětmi vzájemně hezký vztah, nicméně neměla moc času se jim věnovat. Jako nemajetná šlechtična veškerou svou energii soustředila na hledání vhodného muže, který by jí i jejím dětem zajistil bezstarostnou budoucnost. Jak víme, podařilo se jí to dokonale. Svým dětem ale dopřála kvalitní vzdělání.

V létě roku 1795 začala dvanáctiletá Hortense navštěvovat dívčí internátní školu madame Campan v Saint-Germain. Vynikala tu především v hudbě a výtvarném umění a naučila se tu způsobům mladé aristokratky, které v budoucnu dokonale zúročila. Celoživotně na školu, kde získala hodně přátel a byla všeobecně velmi oblíbená, vzpomínala. Když se matka v roce 1796 provdala za Napoleona, vyvinul se mezi ním a jejími dětmi velmi blízký vztah.

Napoleon rád organizoval svým příbuzným budoucnost, jehož součástí byla také promyšlená sňatková politika. Na nátlak své ženy Josefíny, které se už nedařilo mít s ním děti, oženil svého mladšího bratra Ludvíka s její dcerou Hortense, kterou adoptoval. Ludvík byl jeho neoblíbenější bratr a bylo dohodnuto, že pokud Ludvík s Hortense budou mít syna, měl to být Napoleonův následník. Manželství uzavřené v roce 1802 bylo ryze účelové, o nějaké lásce či štěstí vůbec nelze hovořit. Pozitivní Hortense si s manželem vůbec nerozuměla. Byli jako oheň a voda. Přehnaně zodpovědný Ludvík trpící častými depresemi (možná v důsledku venerické nemoci, ale hovořilo se i o homosexualitě či bisexualitě) nebyl pro Hortense, po mamince veselé a rozmařilé, zrovna ideálním manželem.

Účel však splněn byl – narodili se synové a dokonce tři! Ten poslední vešel do dějin nejdříve jako francouzský prezident a poté císař Napoleon III. (1808-1873).  Mimořádně žárlivý Ludvík pochyboval o otcovství u všech svých synů. U nejstaršího Karla Napoleona, který byl velkou nadějí rodu a který zemřel ve čtyřech letech na záškrt, podezříval samotného Napoleona! Otcem posledního syna měl být zase podle něj admirál Verhuell či hrabě Flahaut. I když to bylo vysoce nepravděpodobné, přispělo to bezpochyby k rozpadu manželství.

V roce 1806 se stal Ludvík holandským králem Lodewijkem I. Reformoval holandské právo, zasloužil se o novou ústavu, snažil se zemi otevřít Evropě. Pomáhal účinně likvidovat přírodní katastrofy, třeba velké povodně, zasloužil se o rozvoj holandského hospodářství. Holanďané mu vděčí za vznik nejznámější holandské galerie Rijksmuzeum.

Foto: Wikipedia

Byl ze všech Bonapartů nejskromnější, po titulech nebažil, a možná právě proto byl v Holandsku tolik oblíbený, stejně tak Hortense jako královna. Ludvík odmítl dodržovat Napoleonem nařízenou kontinentální blokádu vůči Anglii, čímž si ho notně rozhněval. Zemi proto brzy začala obsazovat francouzská vojska. Co na to Ludvík? V roce 1810 se raději vzdal trůnu a požádal o azyl rakouského císaře, který mu umožnil pobyt v severočeských Teplicích. To už bylo ale manželství s Hortense v troskách. Poslední léta strávil osaměle v Itálii – ve Florencii a Livornu, kde také v osmašedesáti letech zemřel.

Jaké byly další osudy Hortense? Napoleon jí udělil titul princezny spolu se soukromým sídlem v Paříži a zámkem v Saint-Leu. Svůj čas dělila mezi své dva syny a milence hraběte Flahauta, kterému porodila svého čtvrtého syna Charlese, pozdějšího vévodu de Morny a ministra vnitra za vlády Napoleona III. Často také cestovala a věnovala se svým koníčkům – hudbě a malování. I po rozvodu Napoleona s její matkou Josefínou mu Hortense zachovala přízeň. Také proto byla po bitvě u Waterloo nucena uprchnout z Francie. Nakonec našla útočiště na zámečku v Arenenbergu ve Švýcarsku, kde pobývala od roku 1817 až do své smrti v roce 1837.

Zámeček ve švýcarském Arenbergu, kde strávila Hortense posledních dvacet let svého života. Foto: Wikipedia

Není bez zajímavosti, že byla Hortense vášnivá zahradnice. Je po ní nazvána květina hortenzie, která pochází z Ameriky a kterou ráda pěstovala.

 
Na našem webu jste si mohli přečíst i o těchto zajímavých ženách:

Reklama