S nemocnicemi naštěstí moc zkušeností nemám. Zato má kamarádka je studnicí příběhů ze špitálního prostředí. Ať už negativních, nebo úsměvných. Pár jich převyprávím.

V deseti si hrála na indiány, při hlídce spadla ze stromu a natřikrát si zlomila ruku. Rudí bratři ji zablácenou, v potrhaném oblečení dopravili do nemocnice. Když se večer probrala po operaci, stála nad ní maminka a hádala se se sestrou, že chce dceru umýt a převléct. Odpovědí jí bylo, že přece teď nebude převlékat špinavé povlečení, že v tom musí vydržet do rána. Maminka dorazila druhý den - holčička byla ve stejném stavu, jako ji viděla naposled. Tentokrát se nedala a přišla na řadu koupel a čisté pyžamo. Pár dní to vypadalo, že je vše v pořádku, až si dítě postěžovalo, že má hlad. Bylo na pokoji samo a sestry nezajímalo, že s rukou v sádře až po rameno se bez pomoci nenají. Kdyby šlo jen o nenamazané rohlíky, ale krabička sardinek (samozřejmě zavřená) už byla moc. A tak se maminka do nemocnice téměř nastěhovala, dceru krmila, myla - k velké radosti personálu, který si tak ušetřil práci...

Když byla dívenka v pubertě, nastoupila na neurologii. Tedy měla nastoupit, ale nebyla volná postel. A tak ji přesunuli - z neurologie ubrali dvě začáteční písmena a ocitla se na urologii. Mužské. Dny trávila hraním karet s pány, kteří řešili prostatu nebo problém prasknutí pytlíků s močí, které měli u pasu. Dozvěděla se plno nových, pro ni „podnětných" informací. Od té doby má naprosto jasno v tom, že jediné zdravotní potíže, které ji nikdy nepotkají, jsou ty s prostatou. Aspoň v to doufá...

Za nějaký čas přišel další úraz a operace. Prý kosmetická, na půl hodinky. Nikdy nezapomene na vyděšený pohled anesteziologa, který zařval: „Ona se nám probudila!" Okamžitě dostala další injekci na uspání, a aby měli lékaři jistotu, byla to koňská dávka. Upadla do kómatu, a když po dvou dnech otevřela oči, nevěděla, kde je, kdo je a proč se jí ten cizí chlap na něco vyptává. Aby zarazila jeho slova, pozvracela ho. A nemazlila se s ním, od hlavy až k patě. Až později jí došlo, že je to její bratr. Dodnes jí to připomíná...

Následoval chirurgický zákrok, tentokrát v lokální anestezii. Lékař byl mladý, přitažlivý a ona se chtěla zalíbit. Aby vypadala atraktivně, nalíčila se. Když ji uviděla sestra, nutila ji, aby make-up odstranila. Odmítla, jediné, čeho sestra docílila, že jí nemilosrdně acetonem odlakovala její krásné rudé nehty. Jenže při samotné operaci ji začaly pálit oči a přišly slzy. Voděodolnou řasenku nepoužila. Lékaři se bavili tím, že jí po tváři stékají černé pramínky a z perfektně upravené slečny se mění v horníka. Bylo jí jasné, že pohledný doktor jí unikl...

Nedávno se ocitla ve špitále znovu. Zkolabovala, podařilo se jí upadnout do louže a pořádně se potlouct. Několik hodin ležela na vozíku, polonahá, mokrá, do krve odřená. Vozík stál na chodbě, kterou procházeli pacienti, zdravotnický personál a nikoho nezajímalo, jak se cítí, jak je to pro ni ponižující. Když pak byla na oddělení, kde byla jedna společná sprcha pro ženy i muže propojená s toaletami - upozorňuji, že stěny nesahaly po strop, takže bylo vše slyšet a pánové jí při sprchování z „jejich" toalety nabízeli, že jí umyjí záda nebo podrží osušku, byla v naprostém klidu. Prý už ji nic nepřekvapí...

A co vy, milé ženy-in, jaké máte špitální zážitky?

Jaké jsou plusy a mínusy českých nemocnic?
Jak jsou podle vás vybavené?
Jsou lékaři a sestry dost empatičtí?
Setkala jste s příznivým přístupem, nebo naopak?
Jak nejdéle jste pobyla v nemocnici?
Navázala jste tam nějaké přátelství?
Máte nějakou zkušenost ze zahraničí?

Napište mi o svých špitálních zážitcích, zkušenostech a postřezích na redakce@zena-in.cz a já vám pošlu dárek!

Reklama