Musím vám napsat o tom, co se nám děje od minulého podzimu. Všechno začalo koupí domu na okraji jednoho malebného jihočeského městečka, které nebudu pro jistotu jmenovat. Domek to je krásný, starý, ale ve skvělém stavu, jedna jeho část je dokonce úplně původní, v barokním slohu.

Je na krásném místě, na konci ořešákové aleje a roste u něj stará lípa, která je prý u domu od jeho postavení. Jen jsme s manželem domek uviděli, měli jsme prakticky jasno, stará houpačka v zahradě byla přesně to, co zajímalo naši dcerku. Nebylo co řešit.

Trochu nás udivilo, že se tak pěkného a udržovaného domku jeho majitel – asi pětatřicetiletý muž, tak rychle a poměrně levně zbavuje, ale prý byl po babičce a on na ni v něm musí i po těch třech letech, co v něm bydlí, myslet. Docela jsme ho chápali, ale hlavně byli rádi, že je všechno v dobrém stavu, koupelna zrekonstruovaná... Bylo vidět, že na něm celou tu dobu pracoval, a tak jsme si brzy plácli, byli jsme dokonce první, kdo o domek projevili zájem!

Všechno šlo jako po drátkách a v půlce září jsme se stěhovali. První noc v novém domě je prý důležitá, a ta naše byla moc příjemná, jen dcerce se zdálo, že v naší kuchyni někdo chodí. To jsme ještě netušili, že právě to určí naše žití v domě na dlouhou dobu dopředu.

Kroky jsme totiž v kuchyni během prvního týdne zaslechli všichni, občas posunování židle po vykachlíkované podlaze, ale nikdo tam pochopitelně nikdy nebyl. Dceři jsme řekli, když se ptala, co se tam děje, že nemůžeme v noci spát, že jsme si ještě nezvykli. Přitom se ukázalo jako pravidlo, že kroky jsme slyšeli buď z naší ložnice, nebo je slyšela jen dcera, a to přitom oba pokoje leží na stejnou stranu domu!

Kuchyně, jak jste si už možná domysleli, pochopitelně byla v té původní části domu, ze které byl i vchod do zcela obyčejného sklepa s elektrickým osvětlením. Je pravda, že bylo vidět, že je dělán po starodávnu, ale na začátku minulého století byl rozšířen, a tak se do něj vejde všechno, co je potřeba.

Říkám to proto, že o úplňku, když jsme kroky slyšeli všichni tři, se dveře samy otevřely a světlo bylo rozsvícené, i když jsme jistě věděli, že tam nikdo nic několik dní nehledal. Mávli jsme nad tím rukou, ale někde hluboko jsem asi nejen já začala mít tušení, že to v domě nebude úplně v pořádku.

Ty jevy se opakovaly a dveře do sklepa se otevřely i za další dva úplňky, kdy jsme je poctivě zamykali. Dva dny předtím dcerka přišla za mnou s tím, že když přišla ze školy, někdo se houpal za domem na její houpačce, že ho viděla ze silnice. Když ale přišla domů, už tam nikdo nebyl.

Já jsem zase naprosto jistě viděla někoho chodit kolem té lípy, když se smrákalo. Také tam ale nikdo nebyl. Dcera se ničeho nebála, ale já s manželem jsme si začali dělat starosti. Zkoušeli jsme se ptát lidí v sousedních domech, ale všechno to byli novousedlíci jako my. Až asi na dva domy, kde žili dva páry důchodců. Paní v jednom z nich byla moc milá a brzy jsme se seznámili natolik, aby mi sem tam řekla něco o paní Vondrové, jak se jmenovala babička minulého majitele.

Po čase jsem jí řekla, co nás trápí. Nejdřív se mi smála a říkala, ať ji nestraším na stará kolena, ale že o tom něco ví, mi došlo hned. Trvalo to pár dní, ale nakonec jsem se dozvěděla, že k domu se váže jedna zajímavá pověst vedle druhé, ale prý se nemáme znepokojovat. Paní Vondrová prý v domě žila přes osmdesát let a nic se jí nikdy nestalo. Nato jsem se zeptala, jestli se v domě někdy někomu něco stalo. Zase mi nechtěla nic říct, ale prý ano, i když je to už víc než sto třicet let, co se něco stalo naposledy.

To mě rozhodně neuklidnilo, a tak jsem si nechala vyprávět zkazky, které se o našem domku tradují. Nejdůležitější se ukázala legenda nejstarší. Domek si prý někdy v 50. letech 17. století postavil veterán ze třicetileté války, který prý údajně zasadil i tu lípu. Podle legendy přísahal, že dokud bude stát na dvoře ta lípa, bude on strážit klid svého domu, protože už viděl tolik umírání a ničení, že nesnese další.

Zemřel prý nějakou nehezkou, blíže neurčenou smrtí, podle všeho jej našli až za nějaký čas ve sklepě v tratolišti krve. Dům byl prý asi půl roku neobydlený, ale pak se do něj přistěhovala rodina, která o všechno přišla někde jinde... A té se prý onen voják zjevoval osobně, stejně jako dalším a dalším generacím.

Kdykoli hrozila domu nějaká pohroma, projevoval se ale výrazněji. Ta historka, kdy se někomu něco stalo, byla poněkud více znepokojivá. Prý se jednalo o sedláka, který dům koupil a vzal si mladou ženu, kterou prý bil a vůbec na ni byl zlý, dával jí za vinu, že je čarodějnice, a těmi zvuky se ho chce zbavit. Když se žena jednou vrátila z návštěvy u sestry, našla svého muže mrtvého ve sklepě. Nejspíš se opil a spadl ze schodů, zněla prý oficiální verze, ale traduje se i to, že farář přišel požehnat tehdy už více než dvousetleté lípě.

Je pravda, že do sklepa se bojím chodit. Manžel jde, když musí, dcera s tím ale nemá nejmenší potíže. Zavolali jsme i psychotronika, který prošel celý dům s virgulí a potvrdil, že lípa je velmi silný strom s velice kladnou energií a že leží na jakési siločáře, která od ní směřuje přímo do naší kuchyně a pokračuje přes sklep dál. Prohlásil ale, že nevidí nic, čeho by bylo potřeba se obávat. Všechno je prý v normě.

Taky nám řekl, že zvuků v kuchyni si nemáme všímat, že tak vyrovnané místo už dlouho neviděl. Popisovat všechno, co jsme za tu dobu viděli, asi nemá moc cenu, kdo to nezažil, stejně neuvěří. V kuchyni třeba nefungují pořádně mobilní telefony, ale pod lípou je zase nejlepší signál v okolí... Jednou v noci jsem musela jít na záchod a určitě jsem viděla, jak za sebou někdo zavírá dveře do sklepa. Zajela jsem zpátky jako fretka a do rána to držela.

Je toho hodně, ale musím zaklepat na lipové dřevo, že naše vztahy s panem majitelem, jak jsme začali těm divným projevům říkat, máme v zásadě bezproblémové. Manžela v práci povýšili, já si našla lepší zaměstnání, nic nám nechybí... Jen na dceři nás trochu zaráží, že vídá pana majitele častěji než my, ale na rozdíl od nás ho bere jako naprostou samozřejmost. Stará sousedka říká, že právě takhle jej brala paní Vondrová a že žila celý život úplně šťastně a zdravě.

Nějak si pomalu zvykáme, jen návštěvy jsou u nás pořádně nervózní...