Jak se rodí v New Yorku? Slovenka Martina nám to prozradí

Barbora Aydin pro vás vyzpovídala další ženu, která zažila porod za hranicemi. Slovenka Martina žije už 10 let v Americe, konkrétně v New Yorku. Má jednoho syna, Danečka, který nedávno oslavil šesté narozeniny a svěří se nám, jaká je americká porodní péče, ale i výchova.

Jaké bylo tvoje těhotenství?
Naštěstí se mi vyhnuly nevolnosti i nechutenství, více jsem jedla a i přesto, že jsem až do porodu cvičila každý den, jsem přibrala 25 kilo. Cítila jsem se skvěle, byla jsem ve výborné formě. Velkou oporu jsem měla v manželovi, který mě doprovázel na každý ultrazvuk a prohlídku.

Jak funguje předporodní péče v New Yorku?
Celých devět měsíců se o mě staral můj vlastní gynekolog, díky čemuž jsme si mezi s sebou vybudovali vztah, proto jsem mu absolutně důvěřovala a věděla, že jsem v těch nejlepších rukou. Tak jsem se například vyhnula situaci, kdy by u mého porodu byl úplně cizí člověk, kterého jsem viděla poprvé v životě.

Maminky v České republice i na Slovensku často chodí na předporodní kurzy a mají možnost si prohlídnout nemocnici, kde budou rodit, jak to chodí v Americe?
S manželem jsem zhruba v sedmém měsící navštívila předporodní kurz, kde jsme se učili o správném dýchání během porodu a o péči o dítě, jako je například přebalování.

Absolvovala jsem také prohlídku nemocnice, kde bylo čerstvě zrekonstruované porodní oddělení. Rekonstrukce stála hodně peněz a bylo to vidět, pokoje o rozměru asi 40 m2 měly mimo jiné vlastní sociální zařízení, výhled na Manhattan a řeku. Každá žena měla svůj samostatný pokoj, kde tráví čas až do propuštění. Začala jsem se těšit na to, co mě čeká. Ne v každé nemocnici je totiž poskytován takový standart, ženy bývají po porodu většinou přeřazené na pokoj, který sdílí s více ženami.

Jak vypadal tvůj porod?
Byl květen. Danečkovi se nechtělo na svět, a tak se lékaři rozhodli, že mi porod vyvolají. A tak jsem šla v úterý navečer do porodnice, která byla asi 400 metrů od domu. Dostala jsem léky a porod začal. Celou noc jsem měla kontrakce, povídala jsem si s kamarádkou, která tam byla se mnou, trochu jsem se vyspala. Druhý den ráno přišel můj manžel, následně gynekolog, který mi propíchl plodovou vodu. Pak mi lékař podal pitocin (pozn. red. – přípravek obsahující oxytocin), moje bolesti byly stále silnější, ale vpich epiduralu jsem odkládala, bála jsem se, že pokud zkombinuju pitocin s epiduralem, porod se zpomalí, přestanu se otevírat a bude mi proveden císařský řez.

Přesně tak totiž dopadla rodička z vedlejšího pokoje. Snažila jsem se vydržet, ale po dvou hodinách jsem o epidural nakonec poprosila, během dvaceti minut se mi ulevilo. A pak už jsem jen čekala na to, až budu dostatečně otevřená.

Když se tak konečně stalo, Dan se prudce otočil opačně, takže jsme čekali, zda se otočí nazpět. Stalo. Těsně před samotným porodem ke mně přišla porodní asistentka a zeptala se, zda mě mohou při porodu pozorovat studentky. Souhlasila jsem, a tak mě během tlačení pozorovalo deset mladých slečen. O čtyřicet minut později od prvního zatlačení byl Daneček na světě. Narodil se s pupeční šňůrou obtočenou kolem krku, byl skoro celý modrý. Kvůli tomu mi ho bohužel nedali ihned na břicho. Z neznámých důvodů se zastavil přísun živin přes pupečníkovou šňůru a Dan zhruba týden nepřijímal potravu, proto se narodil s nižší porodní váhou, než lékaři původně předpokládali, vážil 3,3 kg.

Když konečně začal plakat, odstřihli mu pupeční šňůru a dali ji do připraveného kontejneru, který vyzvedl kurýr CBR, tedy firmy, která má toto na starosti. Zaplatila jsem si totiž odběr šňůry a pupečníkové krve, kdyby bylo v budoucnu potřeba ze zdravotních důvodů. V deset večer jsem ho zkusila poprvé nakojit, ale kolostrum nestačilo, proto mu dali umělou výživu. Navštívila mě laktační poradkyně, která mi dala tipy co a jak. To všechno se stalo ve středu, v pátek jsme šli konečně domů.

Jak je to v USA s mateřskou dovolenou?
Zaměstnavatelé dávají volno jen na dvanáct týdnů, na určitýchpozicích výjimečně i šest měsíců. Pokud byste chtěla volno delší dobu, nemáte nárok na žádně peníze a není vám ani zaručeno, že své původní zaměstnání získáte zpět. Zajímavé však je, že i muži zde mají nárok na otcovskou dovolenou, která trvá šest týdnů, proto byl manžel po celé šestinedělí s námi.

Doma jsem byla skoro tři roky, do práce jsem nespěchala, začala jsem znovu pracovat, až když šel malý do školky. Některé maminky však musí své děti dát do jeslí už od osmi týdnů, protože například kvůli práci nemají jinou možnost.

Kdyby ses mohla znovu rozhodnout, rodila bys opět v zahraničí?
Určitě. Přístup lékařů je totiž rovnocenný, ne jako u nás, kde se doktor chová jako Bůh, který s tebou jedná méněcenně, pomalu se ho nemůžeš ani na nic zeptat. Nechci házet všechny do jednoho pytle, ale většina lékařů na SK se tak bohužel chová. V USA je přístup lékařů jiný, protože se za každou maličkost ihned soudí, je větší konkurence a lékaři samozřejmě nechtějí ztratit své pacienty.

Dokázala bys nám nějak popsat výchovu v USA?
Výchova dětí v Americe je úplně jiná, a to hned v několika bodech, alespoň podle mě tak, jako jsem je za svou dobu pobytu v USA zaznamenala. Samozřejmě neglobalizuji, níže popsané body se netýkají každé americké či slovenské rodiny.

Jídlo – U malých dětí se očekává, a je úplně normální, že budou vybíraví v jídle. Děti přece mají rády pizzu, hranolky, kuřecí nugety a hotdogy, že? I my proto máme v domácnosti rozbroje, manžel totiž dává malému to, co má rád, aby nekřičel, místo toho, aby dupl nohou, aby jedl to, co my. Naštěstí se to díky mému přístupu zlepšuje.

Výchova dětí ve školkách – V mateřských školách je docela „drezura“, jednou mi ředitelka volala do práce, aby mi řekla, že můj tříletý syn nepřinesl domácí úkol, nebo proto, že jim přetlumočil, co jsem mu doma pověděla já – pokud ho psát nechce, tak nemusí. Šla jsem s manželem do školy a řekla jim, co si o tom myslím. Platím je za to, aby mi hlídali dítě, ne za to, aby dosahovalo výborných studijních výsledků. Navíc už v tzv. kindergarten, tedy poslední rok před prvním školním ročníkem, býval ve školce od 8 hodin ráno do 15 hodin odpoledne, mezitím měl pouze desetiminutovou přestávku na svačinu a půl hodiny na oběd. Stále se jenom učil, i když hravou formou, i přesto to byla rozhodně větší zátěž než na Slovensku.

Integrace - Postižené děti jsou ve třídě spolu s těmi zdravými. To je skvělé pro vývoj obou stran, jak pro postiženého, tak proto, že se zdravé děti učí chápání, empatii,…

Rivalita - Na Slovensku maminky pořád soutěží, až se tomu musím smát. Například kdo bude dřív odplenkovaný, čím dříve, tím lépe, na rozdíl od Američanů, ti se naopak řídí tím, že čím později, tím lépe, protože je to pohodlnější. Na Slovensku dávají roční dítě vyčůrat a nechápou, proč to ještě nejde. Já začala před třetím rokem věku a myslím, že to byla ideální doba. Byl natolik vyspělý, že chápal, co po něm chci a ze dne na den byl odplenkovaný.

Uspávání dětí - Houpání na rukách nebo v kočárku, kolikrát jde o několikahodinový rituál. V USA děti chodí spát bez větších problémů. Daniel nikdy nevylézal, nedala jsem mu prostor. Měli jsme svůj rituál, který jsme dodržovali a všechno šlo hladce.

Zájmové kroužky - Je naprosto běžné, aby americké dítě navštěvovalo čtyři, pět kroužků. Podle mě je to přehnané zatěžování dětí.

Studijní výsledky - V USA jsou zřetelné rozdíly mezi státními školami a jejich kvalitou, oproti Slovensku. V Americe se lidé stěhují tam, kde je jaká škola. Čím lepší státní škola, tím dražší dům/byt, vyšší daně a náklady na život.

Fyzické tresty dětí - Nejsem pro fyzické tresty, ale plácnutí po zadku podle mě není týrání ani nic podobného. Beru to jako usměrnění a reakci na špatné chování. I když jsem se s tím v USA již setkala, stále jde o něco, na co je pohlíženo velmi zvláštně, s velkou nevolí.

V USA si děti hodně hrají s elektronikou místo toho, aby běhaly venku, jako je tomu na Slovensku. Možná i proto mají větší problém s obezitou.

Na Slovensku jsou maminky přehnaně úzkostlivé – Nejez zmrzlinu, budeš nemocný, určitě máš hlad, není ti zima?

Slovenské děti dostávají méně dárků, ale víc si jich váží. V Americe je samozřejmostí, že děti dostávají dárky jen tak, klidně jednou týdně, bez jakéhokoliv zvláštního důvodu či příležitosti.

V Americe je téměř každému détěti diagnostikovaná nějaká nemoc a spousta z nich jich užívá nějaké tabletky, úplně zbytečně.

Abych to shrnula, spíše se ztotožňuji se slovenskou výchovou, ale z té americké jsem přebrala pozitiva, která se snažím aplikovat.

Čtěte také:

• Jak se rodi za hranicemi?
• Jak se rodí v cizině? V Turecku podle Martiny dobře