Milá redakce,
rozhodla jsem se s Vámi podělit o zážitek z mého porodu. Rodila jsem v listopadu 1997. Protože jsem čekala dvojčata, bylo moje těhotenství téměř od začátku rizikové. Vlastně i porod představoval mnohá rizika, takže přítomnost tatínka u samotného porodu mi byla předem zamítnuta. Voda mi praskla na konci 37. týdne ve 3 hodiny ráno.
 
Jelikož to bylo o 3 týdny dříve a jednalo se o dvojčata, odvezl mě manžel hned do porodnice. V porodnici jsme zazvonili na sestru, která měla tu noc službu. Přijela pro nás výtahem, tedy vlastně jen pro mě. Manžela do výtahu ani nepustila a řekla mu, ať si zavolá až ráno, že je času dost. Výtah se zavřel a pak to všechno začalo. Vyšetření a přijímací protokol jsem zvládla v klidu, ještě jsem neměla žádné bolesti. Pak jsem šla na ultrazvuk kvůli poloze dvojčat. První byl hlavou dolů, ale u druhého se asi čtyři lékaři dohadovali, jestli je také hlavou dolů, nebo příčně. Nakonec se rozhodli, že je asi hlavou dolů a můžu zkusit rodit normálně. Kdyby rozhodli, že je příčně, šla bych hned na "císaře".
 
Byl mi přidělen malý pokojík na hekárně. Sprcha se záchodem jenom jedna pro všechny společná. O oholení ani nemluvím. Tupou žiletkou a pořezaná až hrůza. Klystýr jsem naštěstí nedostala. Porodní bolesti se pomalu rozběhly až asi 1,5 hodiny po tom, co mi praskla voda. Měla jsem jen křížové bolesti. Ani mi nepřipadalo, že by byly nějak strašné. Je pravda, že mi hodně pomohlo, když ráno nastoupily do služby dvě sestřičky-žákyňky, které, protože toho neměly ten den moc na práci, se mnou strávily poměrně dlouhou dobu na pokoji. Vyprávěly mi, jak chystají svůj maturitní ples, jaké je to na praxích, ... A já alespoň nebyla na pokoji sama a přišla jsem na úplně jiné myšleny, než byly bolesti.
 
Podstupovala jsem pravidelná vyšetření, jak se otvírám, a monitorovali mi ozvy plodů. Asi v půl dvanácté za mnou mohl přijet manžel. To jsem si vymohla na lékaři, který mě měl rodit. Manžel se mnou mohl být před porodem a těsně po porodu. Při porodu byl vystrčen za dveře. Když jsem šla na sál, dostala jsem kapačku na urychlení. A pak už nastala chvíle, kdy jsem měla tlačit. V tu dobu kolem mě bylo asi 15 lidí (lékařů, sester, dokonce i sestřičky-žákyňky se dívaly, jak vypadá porod dvojčat). Tak jsem tlačila, ale pořád se nic nedělo. Pak řekl doktor, co mne rodil, že asi bude muset použít kleště. Nevím, jestli to bylo strachem z kleští, ale najednou byl první klučina na světě pěkně rychle. Potom píchli vodu druhému a ten už byl venku za 7 minut po prvním. Pak ještě porodit placentu, nad kterou se doktoři dohadovali, jestli jsou to dvojčata dvojvaječná nebo jednovaječná, protože kluci měli placentu blízko sebe. Jsou dvojvaječná.
 
Snad nejhorší zážitek z porodu, nebo vlastně po porodu je šití. Pak jsem zůstala na sále asi 3 hodiny a na břicho mi dali pytlík s pískem, který se v té době prý už moc nepoužíval. Kluky mi na pár minut ukázali, ale pak je odvezli na oddělení nedonošenců a já je celý týden neviděla, protože tohle oddělení je v úplně jiné budově. Kluci museli být v inkubátoru kvůli žloutence. To je pro maminku asi po psychické stránce nejhorší, když nemůže vidět po porodu svoje dítě, být s ním, nemůže ho kojit. Nebo aspoň na mě to působilo hrozně. Dlouho jsem se s tím nemohla smířit, vlastně i teď mi to vadí, i když vím, že teď už s tím nic neudělám.
 
Důležité je, že jsou kluci zdraví a všechno tenkrát dopadlo dobře. Nechci nikoho z porodu strašit, ani pro mě to nebyl nijak strašný zážitek. Dokonce jsem se na porod docela těšila. Strach jsem měla jenom z císaře, ale na ten jsem naštěstí nemusela. Jenom mám tak trochu smíšený pocit nad tím, jak si v některých porodnicích můžou maminky vybrat lékaře, polohu při porodu, jaký je přístup ke kojení ... Ve větších městech (Praha, Brno) to asi možné je, ale bohužel v porodnici, ve které jsem rodila, to tehdy možné nebylo. Dnes už je situace asi i tady trochu lepší. I když...
 
Hezký den 
 
Blanca
 
Dvojnásobný porod s krásným koncem.. Díky, Blanco.