Máme velké prádlo…budeme se radovat. A protože jsem kamarádka, tak se pokusím rozdělit o to málo, co o praní vím. Jsou to moje zkušenosti a vědomosti - pokud máte jiné, budu jen ráda…třeba se něco přiučím.

Začnu chystáním na praní: prádlo si rozdělím podle značek na visačkách…hmmm…asi ne.

Když už něco kupuju, řídím se tím, co mi říkávala babička: kuchyně a koupelna jsou dva prevíti - tam musí být čisto. Ručníky, utěrky i kapesníky musí bez výjimky jít vyvařit. Prostěradla pokud je to možné, tak taky - člověk se do nich noc co noc potí a pot vyplavuje z těla spoustu „nedobroty“. Povlečení aspoň na 60 °C a stejně tak i spodní prádlo, halenky, košile…všechno, co přijde na holé tělo. Teprve ten zbytek může být na míň. V dnešní době bych ale moc nepochodila - všechno má na sobě „pro jistotu“ označení Prát do 30 °C, i když mnohdy to bez potíží snese i 60 °C - a rozhodně je to pak čistší.

Takže to, co se má prát při stejné teplotě, budu ještě třídit dál - podle barev na „barevné“ a „bílé“ - rozumějte věci, které můžou zapustit a vyjít z pračky jako velmi zajímavě hnědé (nebo modré) a věci, které si pokud možno mají zachovat svoji původní barvu.

To se ovšem týká hlavně věcí na denní nošení - ne toho velkého prádla. Co tedy s ním? Všechno před praním prohlédnout, jestli se někde něco nepáře, nejsou povolené švy, a obrátit naruby. Naruby proto, že jinak zůstávají v rozích povlaků žmolky. A už to může do pračky! Pokud to náš prášek snese, přidáme do praní lžíci Jaru, nebo jiného odmašťovače, je ale lepší vyzkoušet si to předem na menší náplni pračky - já osobně dávám polovinu pračky pyžam, která tohle odmaštění potřebují určitě. Teprve když během praní vypěním já a nikoliv pyžama, pak experimentuji s povlečením.

Jako první peru už zmíněná prostěradla a nebo „náhradní“ povlečení - to není povlečení navíc, protože jsme čuníci, to je povlečení, které údajně má být doma jedno vyvářecí bílé, když někdo onemocní, aby ležel „ve svém čistém“. Osvědčilo se mi, když jsem měla doma nehybnou babičku a před ní pratetu - na bílém povlečení bylo hned vidět, když se zpotily nebo jim nebylo dobře. Takže první ze všeho jde vyvářka. Pokud vyváříme ručně, můžeme pro vybělení přidat do lázně kousek citrónu. Pak teprve dávám zbytek povlaků.

Obojí (nebo aspoň ty povlaky) máchám dvakrát - u mé pračky to sice musím zařídit ručně, ale nikdy bych neřekla, kolik různé nečistoty se při druhém máchání ještě vyplaví.

Sušení už je jednoduché - prostěradla můžu sušit tak, jak je vyndám, povlaky musím otočit na lícovou stranu a zapnout - ušetří mi to pak docela dost práce při žehlení. A když je pod mrakem, mám na sušení fintu: první a poslední šňůru na balkónovém sušiči mám navlečené dvojitě. Igelit provleču mezi těmi krajními šňůrami a přikolíčkuji. Neuletí ani v hodně silném větru a prádlo je pod ním dobře schované - a to i velké kusy.

Docela dobrou radu mi taky dala sousedka, když jsme sušily plínky: místo, abychom je věšely „vzorně“ rovně podél šňůry, věšely jsme je na první a poslední šňůru napříč (a zevnitř za rožky), takže ty dvě šňůry byly stažené dolů. Krajních pár plínek jsme pověsily ještě na šňůry víc uprostřed, takže ty se stáhly dolů o trošku míň. Když se pak položil igelit, vytvářel jakýsi „tunýlek“ - prostřední prázdné šňůry byly úplně nahoře, další šňůry byly pod nimi jako boky a krajní byly úplně dole coby stěny igelitového tunelu. Déšť pak stékal po igelitu dolů a plínkám nevadil.

No, zamýšlím se nad žehlením. Přesněji - teď máme saténové povlečení, předtím jsme měli krepové, takže mě žehlení nijak zvlášť nebere, ale co vím, je to, že povlečení, které bude delší dobu ležet, se nesmí žehlit! Nevím, co je na tom pravdy, ale vždycky mě učili, že zahřátá rozžehlená vlákna se v místě přeložení pomačkají a zteří. Za sebe můžu říct, že jsem podědila několik "pečlivě vyžehlených" cích a rozpadly se všechny - a všechny ve skladech. Takže prádlo pečlivě narovnám, poskládám a dám do skříně pod něco těžšího - nejlépe zase pod povlečení.

Tak a jestli za mě ještě někdo nacpe deky a polštáře do povlaků, tak se dneska možná i vyspím. :-)