Dneska ráno jsem měla v úmyslu místo ranní cesty na vlak zamířit nejprve k nejbližší policejní stanici. Zjistila jsem totiž, že moje peněženka už asi není tak docela moje. Okradli mě, to je na beton, ztratit jsem ji jistojistě nemohla.

„Ale dyť vlastně o nic nejde, stejně si už rok chci koupit novou, aspoň se teď k tomu dokopu,“ říkám si cestou, poté, co se myšlenková bouře v mojí hlavě trochu zklidnila. Upřímně: Jediné, co mě štvalo, bylo opakované ranní hledání peněženky od včerejšího večera nezvěstné, díky němuž mi ujel vlak, kterým jsem měla v plánu jako obvykle vyrazit do redakce.

Míjím policejní stanici a pokračuji v cestě na nádraží. Přemýšlím nad celou příhodou a začínají mi cukat koutky. Jestli já to nakonec nepůjdu oslavit. Víte, poprvé v životě mě někdo okradl, a to zrovna tak, že nakonec to ani nejsem já, kdo bude půl dne nadávat.

Když to vezmu kolem a kolem, někdo si ulovil peněženku plnou vizitek, účtenek, použitých jízdenek, s novinářským průkazem (a mojí fotkou, tudíž nepoužitelný), kartičkou s číslem účtu (z něhož v současnosti beztak není co vybrat), která je na přepážce banky bez občanky taktéž nepoužitelná, asi pětadvaceti korunami, dárkovým šekem pro dárce krve na slevu 300 Kč ve vybraných obchodech, kterou beztak nemá šanci v té nejméně nápadné kapse najít, a rozbitým zipem.

To je taky nápad, krást peněženky pár dnů před obvyklým výplatním termínem. Ale já to chápu, vypadala docela nabitě. A taky chápu, že je snadné strčit ruku do značkové tašky, zatímco její majitel se snaží nezemřít na ušlapání v tlačenici u dveří vlaku. A naprosto chápu, že když se člověk střetne s kapsářem, zákonitě musí být jeden ze zúčastněných, abych to řekla slušně, velice naštván. Jenže tentokrát to nejsem já.

Jedna moje známá to komentovala slovy: „Tak takhle se to dělá! Ty se umíš nechat okrást humorně a s noblesou.“

Proto právě teď vyhlašuji heslo dne: Není důležité vyhrát, ale nasrat toho, kdo vás porazil!

Máte už také splněno?

Reklama