Nikdy jsem neměla ráda věty typu: “Moje Anička by tohle nikdy neudělala, kdyby jí k tomu nenavedl ten nevychovaný Pepík od vedle.“ Po zkušenostech, které jsem v průběhu let nabyla při soužití se svými dcerami, jsem si jistá, že jakékoli dítě může napadnout cokoli – ty mé nevyjímaje. A pokud zrovna nevlastní autorská práva k provádění nějaké kolektivní lumpárny, jsou dozajista šťastné, že „to“ napadlo někoho jiného a ony se „toho“ můžou zúčastnit.

Jako zaměstnaná matka samoživitelka jsem bohužel neměla jinou volbu, než některé dny v týdnu proměnit svoje hodné a bezúhonné holčičky v děti ulice. Peněz jsem neměla nazbyt a tak nebylo v mých možnostech zaplatit jim oběma nějaké zájmové kroužky tak, aby jim beze zbytku vyplnily všechna volná odpoledne. A tak prostě pár dnů trávily hrami s kamarády venku na hřišti a čekáním, než přijde maminka z práce. A že se občas stalo něco, za co by si metál rozhodně nezasloužily, je zcela nasnadě.

Jako v jeden pěkný, jarní den. Přišla jsem domů v optimistické náladě z probouzejícího se jarního sluníčka. Obě dcerky byly způsobně ve svém pokoji, učily se a dělaly úkoly na druhý den. Byt byl krásně uklizený a dokonce se předháněly, která mi uvaří kafíčko, abych si mohla trochu odpočinout. Zmítala jsem se ve slastném opojení, jaké vzorné dcerky to mám a jak se na ně, na prdelinky moje zlaté, můžu bez obav a stoprocentně ve všem spolehnout. Usrkávala jsem voňavou kávu a bylo mi fajn.

Z tohoto bohulibého přemítání mě probral zvonek. Za dveřmi stála maminka spolužáka mladší dcerky, tvářila se nasupeně a pohoršeně dohromady a s velikým despektem mi sdělila, ať si ty svoje holky srovnám do latě. Že prý její chlapec přišel domů a přiznal, že venku žebral ještě s ostatními dětmi a údajnými iniciátory celé akce že byly mé dcery. Po této výpovědi se madam otočila na obrtlíku a s nosem zdviženým hodně vysoko nastoupila do výtahu. Zůstala jsem dlouho stát v otevřených dveřích, dívala se na dávno ujetý výtah a snažila se pochopit, co mi bylo právě řečeno. Po chvíli mi došlo, že moje dcery asi žebraly.

S plnou hlavou otazníků jsem šla za nimi do pokoje a bez velkých obštrukcí jsem na ně vrhla přímý úder. Po mé – přiznávám, že agresivní – otázce usedly vedle sebe na válendu, sklopily svá hnědá kukadla a unisono odpíply: „Ano, žebraly jsme.“ „Proč??!! Proč jste žebraly??!!“ Mozek mi to nebral. Styděla jsem se za ně strašně. Měla jsem vztek jako už dlouho ne. „My už to, maminko, nikdy neuděláme.“ Slzičky zahanbení jim stály v očích a mě jich bylo najednou líto. Zmírnila jsem nátlak a v klidu jsem z nich tahala úplné doznání. Lezlo to z nich jako z chlupaté deky, ale po nějaké době jsem konečně měla jakýs takýs obrázek, co se vlastně odpoledne odehrálo.

Byly ještě s dalšími dětmi na hřišti a jak tak děti semelou všechno dohromady, páté přes deváté, přišla řeč i na žebráky, kteří provozují svou živnost v centru města. A malé rozumbrady napadlo vyzkoušet si, kolik si takový žebrák dokáže vyžebrat za hodinu. Stoply si čas a vyrazily na náš sídlištní bulvár, kde zastavovaly především mateřsky vyhlížející starší ženy a naučenou formulkou z nich lákaly peníze: „Dobrý den. Paní, prosím vás, nedala byste mi korunu? Maminka je ještě v práci, doma nemáme nic k jídlu a já mám strašný hlad. Chtěla bych si koupit aspoň rohlík.“

 Po tomto jejich vysvětlení jsem už celou záležitost neviděla tak černě, udělila jim několik morálních ponaučení a v duchu jsem si oddychla, že ty babičky rovnou nepřepadávaly a neokrádaly. „A kolik jste vyžebraly?“ Docela mě to zajímalo, i když vím, že malé děti se s profesionálním žebrákem srovnávat nemohou. „Obě dohromady 7 korun.“ „Ha, a kde je těch 7 rohlíků, co?“ Jasně, koupily si tatranky, co taky se suchým rohlíkem, že?

 Celá záležitost byla tedy vysvětlena, dcery náležitě poučeny a tím to pro mě skončilo. Nemyslím si, že za každým prohřeškem musí zákonitě následovat trest. Konec konců – ony vlastně ani nežebraly. Spíš bych to nazvala prosbou o malou sociální výpomoc v nouzi. Šla jsem si dopít studenou kávu a pustila to celé z hlavy.

 Podcenila jsem ovšem naší sídlištní zpravodajskou službu. Žebrající děti se staly tématem dne a já jsem byla označena za hlavního viníka zkaženosti nevinných poupátek. Telefon drnčel až do večera a bylo mi sdělováno, že na mě pošlou sociálku, že moje dcery kazí ostatní děti, že bych se nad sebou a svojí výchovou měla zamyslet a občas nějaká dobrá duše hrdě pronesla, že jejich Davídek by to sám od sebe nikdy neudělal, protože oni to nemají zapotřebí. Čímž mi bylo natvrdo naznačeno, že mí nebozí polosirotci něco takového zapotřebí mají, když vyrůstají bez tatínka, pouze s neschopnou asociální matkou. Mé snahy ty rozlícené dračice uklidnit a vysvětlit jim, že ty děti v podstatě nedělaly nic jiného, než jakýsi sociologický průzkum, vyšly naprázdno a bylo mi spíláno ještě víc za to, že celou situaci nemístně zlehčuju.

Dobrá nálada z jarního dne byla ta tam a já jsem otevřela noviny na inzertní stránce a hledala někoho, kdo chce nejlépe hned zítra vyměnit byt. Po osmé hodině telefon konečně utichl, já jsem si podle seznamu, který mi dodaly dcerky, odškrtala všechny maminky dětí, které se té „nestoudnosti“ účastnily a oddychla jsem si. Volaly už všechny.

 Nastal večerní klid. Zrovna jsem seděla u dcer v pokojíku a četla jim jejich oblíbeného Macha a Šebestovou, když opět zazvonil zvonek. Za dveřmi stála úplně cizí paní, kterou jsem nikdy neviděla . Štítivě si mě změřila od hlavy až k patě a pak mi hezky na plnou pusu, aby to slyšelo co nejvíc partají řekla: „Pani, ty vaše děti jsou pěkný smradi. Choděj po sídlišti a žebraj, jestli to náhodou nevíte!“

V tu chvíli jsem měla temno. Moje dcery nikdo nebude nazývat smradama! Dala jsem si ruce v bok jako stará Vajtyngrová a stejně nahlas, jako ona, jsem řekla: „Tak pani. To náhodou vím, abyste věděla. Sama jsem je poslala, aby si to tady vyzkoušely na nečisto. V neděli je totiž pošlu na Karlův most s futrálem od houslí, víte? My to totiž máme zapotřebí, jestli vám to ještě není jasný!“ A zabouchla jsem jí dveře před nosem.

A pak jsem dočetla mým sladkým dceruškám kapitolu o psu Jonatánovi, dala jim pusinku na dobrou noc a v ten okamžik jsem byla na sto procent přesvědčená, že moje berušky k tomu ohavnému činu strhl nějaký nevychovaný spratek.  

Reklama