Tak jsem kočce Chiméře chtěl udělat radost, a když už jsem byl v nákupním středisku u letiště, do kterého skoro nikdo nechodí, ani proto, že tam má autogramiádu Lucka Bílá, vlezl jsem i do speciálního trendy obchodu pro zvířata – chodí tam jen lidé, ale mají zvířecký sortiment, a koupil jí bonbony.

 

Dnes se i kočky mají dobře (oni psi taky, ale po těch neštěkne ani pes), a tak jsem zíral na ty řady krabiček s nejrůznějšími pochoutkami, z nichž každá měla zaručit jiný výsledek, od lesklé srsti přes silné kosti až po čisté zuby. Kdybych hledal dál, určitě najdu i prášečky na kočičí nesmrtelnost. I když to byly vlastně všechny.

 

Bezradně jsem koukal do polic a jenom vrtěl hlavou, protože jsem neměl ani tušení, co bude Chiméře chutnat.

 

Ostatně teď je asi pravý čas vyjevit, proč jsem šel kupovat bonbony. Jsem úplně obyčejný chlap, který jedná zcela pudově. Když se proviní, žehlí. A Chiméra je od mojí skotské cesty poněkud nervózní, když někam jdu. Tedy nervózní... Prostě si sedne do chodby a s melancholickým výrazem sleduje, jak se obouvám. Rve mi to srdce, ale pracovat se musí a vydělávám i na její žrádlo.

 

Jenže tentokrát to bylo jiné. Byl víkend a já měl být doma s ní a hrát kočičí aportovací hry. Já se ale rozhodl, že je dost teplo na koupání a vyrazil jsem letos poprvé, ale asi hned naposled, do Divoké Šárky k Veselíkovi. Když jsem se začal obouvat, zamňoukala tak tence a měkce, až jsem se zarazil v půlce pohybu. Podíval jsem se jí do očí a běžel jsem ji obejmout.

 

Když byla celá pomačkaná a já asi desetkrát zopakoval, že se brzo vrátím, cítil jsem se dostatečně silný, abych odešel. Stejně jsem ulevil jen svému svědomí a ona si myslela svoje.

 

To všechno mi běželo v tom obchodě hlavou a ta slečna mě měla přečteného v první moment, jak mě spatřila. Hned se mě začala vyptávat, na co že to má být, a jestli jsem už něco podobného kupoval. Nechtěl jsem jí říkat, že za nejlepší pochoutku pro svoji kočku považuji syrové hovězí, a tak jsem řekl, že nikolivěk, a že si nechám rád poradit.

 

To byla voda na slečnin mlejn, hned jsem byl zahrnut bonbony ze všech stran. Nakonec jsem si uvědomil, že ústní hygiena by Chiméře prospěla (ale neříkejte jí to, zlomilo by jí to srdce), a tak jsem řekl, že chceme něco na zuby.

 

Měli asi jen deset druhů, z čehož už se přece dá vybrat raz dva. Chtěl jsem původně koupit ty, co vypadaly jako kulaté lipo a byly s mátou – to mne hodně pobavilo – ale znám Chiméru, a tak jsem nakonec volil ty nejmasovější, které prý zabraňují tvorbě zubního kamene. Co víc by si mohl člověk a jeho kočka přát?

 

Když jsem přišel domů, jal jsem se pochutinu hned ozkoušet. Na krabičce psali 3–5 kuliček, dával jsem je po jedné. Ještě nikdy jsem neviděl svoji kočku tak nevznešeně slintat. Kdo ví, co tam dávají, parchanti. Dokonce je všechny vzorně pokousala a moc si to užila.

 

Radost mi vydržela až do třetího bonbonování, kdy sice slintala pořád stejně, ale uvědomila si, že není žádná obyčejná umrněná kočka, ale dospělý main-coon. První ještě pokousala, ale ty další už jen lehce pocucala a rovnou spolkla. Tvářila se navýsost spokojeně a myslím, že vůbec nechápala, proč se tvářím tak posmutněle. Myslíte si, že to rozkládá zubní kámen až po strávení?

Reklama