Letos jsem ke svému zděšení zjistila, že na hory jezdím lyžovat už skoro čtyřicet let. Nepamatuji sice první lyžníky, ale pamětníkem už v tomto směru tedy jsem. A tak mi dovolte, abych si trochu zavzpomínala a místo praktických tipů tentokrát opět pojala článek trochu osobněji…
... třeba se v něm najdete i vy!
Moje úplně první vzpomínka letí někam hluboko do sedmdesátých let, kdy mě rodiče postavili na dětské lyže, na které se vlastně používaly normální zimní boty. Myslím, že byly modré - asi po nějakém klukovi, a tak mi je táta přestříkal načerveno a vytvořil i na každé obrázek zvířátka. Nešlo vlastně o lyžování, ale začátek „kariéry“ to byl, že?
Časem jsem dostala opravdové lyže - s vázáním a lyžařskými šněrovacími botami, které se dnes považují za raritu. Občas je ještě na sjezdovkách zahlídnu a jejich majitelé se jimi přímo pyšní. Inu, retro jede...
Jezdilo se u nás do Krkonoš, ale také do Krušných hor či Jizerek, často i jen na jeden den - autobusem ráno tam a večer zpět, případně do nějaké podnikové chaty na prodloužený víkend či prázdniny. Stály se dlouhé fronty na vlek a často bylo efektivnější tu krátkou sjezdovku prostě s lyžemi na nohou vyšlapat (buď bokem, nebo „stromečkem“).
- Letos jsem se o to chvíli pokoušela v Alpách a málem jsem vypustila duši.
Ale zpátky do minulosti. Absolutním vrcholem blaženosti pro každého československého lyžaře pak byly Vysoké Tatry. Také jsme tam párkrát vycestovali - hezky lehátkovým vlakem přes noc. Večer se vyjíždělo z Prahy a ráno se člověk probudil v Popradu. Vlastně docela luxus...
Pamatuji si malou chatičku v lese, kde se topilo v kamnech. Každý den se muselo dojít k zubačce (speciální místní vláček s ozubenou kolejí ze Štrby na Štrbské pleso) a dojet s ní blíže k lyžařskému areálu (vagóny byly přecpané podobně jako pražské metro při ranní špičce). Ale to nebylo vše. Z nádraží se pak šlo pěšky s lyžemi na zádech až ke sjezdovkám. Možná existoval už tehdy nějaký ski bus, ale vzhledem k procesí, které se vždy táhlo touto cestou, to asi nebyl výdobytek pro normálního občana...
Jako dítě jsem to asi tak moc nevnímala (lyže mi navíc nesl táta), ale ta chuť k lyžování musela být opravdu obrovská. A až nyní obdivuji rodiče (a všechny ostatní), že tohle martyrium podstupovali...
- Inu, láska k horám a sportu byla asi jiná než dnes.
Vždy si na to vzpomenu, když jsem občas líná teď popojít pár metrů od horské chaty k lanovce. Člověk si zkrátka velmi snadno zvykne na pohodlí. A to i na horách. Dokonce možná tak trochu i ztrácí přirozený respekt k duchu hor… Mnozí spoléhají na techniku, helikoptéry, které přispěchají na pomoc téměř kamkoliv, a zapomínají na to, kdo je tam STÁLE skutečným pánem.
Ale to jsem odbočila. Jsme stále v Tatrách na přelomu sedmdesátek a osmdesátek. Po pochoďáku od nádraží se lyžaři usadili a začali přezouvat v okolí luxusního hotelu FIS (to je ten, jak v něm natáčeli tehdy populární seriál Spadla z oblakov), odkud vedla a vede lanovka na Solisko, v té době asi nejznámější sjezdovka v Československu. A ta stála skutečně za to.
Nebudu zde zmiňovat technické změny na lyžích, ale určitě se mi vybaví řemínky, kterými se lyže za mého dětství připoutávaly k nohám (brzdičky se aspoň u nás objevily až později) a pak také - i když to bylo až tak nějak kolem mé puberty - neskutečnou touhu každého mít lyže s průhlednou skluznicí, pod kterou bylo díky nápisům vidět, že jde skutečně o pravé ELANKY, které se tímto proslavily (Elan, značka lyží).
Samozřejmě zde nemohu nevzpomenout povinné školní lyžařské výcviky, kdy si vybavuji zejména ten na základce, jak jsme se všechny holky mohly přetrhnout kvůli instruktorovi Martinovi - a hrály si na velké sportovkyně (smích). Co člověk neudělá v tomto věku kvůli chlapovi, že?
- Mimochodem, to byla doba, kdy vznikl dnes už kultovní film Sněženky a machři.
A i když jsem pak ještě prošla „výcvikem“ na gymplu a vysoké škole, dodnes si držím svůj osobitý styl: jedu pomaleji než většina ostatních, každou chvíli se kochám a ideální trasa je pro mne od svařáku k horké čokoládě. A co ta vášnivá lyžařka? Ano, s velkou vášní se vždy těším, až na konci dne vytáhnu nohy z přeskáčů a zažiji ten úžasný pocit lehkosti z volnosti a díky zbytkům endorfinů a alkoholových stop ze svařeného vína.
No, teď jsem se tedy možná trochu ohledně svých sportovních výkonů shodila, ale stejně zůstávám duší horalem. Nejezdím do moderních hotelů, které obvykle nabízejí i nějaké ty masáže a bazének nebo aspoň vířivku, ale do staré horské chaty s kachlovými kamny, kde na patře je jedna společná sprcha a na toalety se chodí s baterkou jako na bojovku.
Ano, po týdnu už se těším na vymoženosti civilizace, ale má těch pár dní něco do sebe. Možná je to pokus aspoň na chvíli takto zastavit čas... a připomenout si slova starého pána, který jezdíval také do té malé chatičky mého dětství: Jdu se poklonit horám...
Přečtěte si také:
- Jak se dělá rozhovor aneb co jste možná nevěděli o některých osobnostech
- Rakouský Kitzbühel obrazem aneb po stopách Arnolda Schwarzeneggera
- Filmy, kde vládne sníh a mráz
Nový komentář
Komentáře
A ja zase nepochopim, jak nekdo muze nemit radost ze sjezdu! Nejuzasnejsi sport ever!
Znam sjezdovky v Tatrach i Fatrach, v Beskydech, na Sumave, v Jesenikach.... Tesim se na pristi zimu, ze si konecne uziju sjezdovani!
Jsem nelyžař, ale tento článek jsem si přečetla s chutí a úsměvem na tváři. Nádhera. Děkuji za něj
Tatry jsem milovala už jako dítě a miluju dodnes. Zubačka ze Štrby, električka z Popradu, všechno jezdilo narvané k prasknutí, ale nějak jsme to neřešili (tím spíš, že jsme byly děti). Myslím, že ski busy tenkrát určitě neexistovaly. V Tatrách jsem nebyla už hodně let a docela se mi stýská, měla bych to napravit!
Jinak já vždycky milovala běžky, na sjezdovkách jsem to přetrpěla jen na dvou povinných lyžákách (na základce a na střední - na "vejšce" už jsem si mohla vybrat, takže běžky zvítězily). Ale v Tatrách jsem nikdy nelyžovala, jezdili jsme tam hlavně v létě na túry.
Na lyžáku jsem byla dvakrát. Povinně a nedobrovolně. Podruhé to byla na vejšce. Přihlásila jsem se do kurzu pro začátečníky a vyrazila s několika spolužáky na Šumavu (většina lidí si užívala lepších sjezdovek Krkonoš). K malinkému kopci simulujícímu sjezdovku jsme se ráno blížili motorovým vláčkem. Já se tvářila adekvátně situaci. Jako nelyžař s disfunkcí koordinace pohybů (prostě nemehlo, jak mě od první třídy častovaly všechny soudružky tělocvikářky...) jsem očekávala den plný ponížení, posměchu a modřin. Mladý instruktor si toho všiml a jal se mě rozveselovat. V zápalu svého poslání mě ujistil, že mě za dva dny lyžovat naučí. Odpověděla jsem mu, že v tom případě ho za dva dny naučím hrát na housle, čemuž se zvesela zasmál - prý nemá hudební sluch. Již první den ale pochopil.... Druhý den se začal bát o mou osobu a svůj podíl zodpovědnosti... Od třetího dne jsem mohla trávit lyžařský kurz v bufetu pod sjezdovkou. Byla to boudička sbitá z hrubých prken, v rohu stála malá kamínka a zarostlý domorodec na nich vařil silný grog. Bylo tam krásně! Instruktor pravil, že se raději naučí na ty housle...
jo,jo pamtuji na lyžák na základce-polovina děcěk na svahu s běžkama
ale byla to legrace a nikomu se nic nestalu-za prvé jsme nemachrovali,za druhé jsme všichni poslouchali co učitelé říkají a oni na nás za to dávali sakra pozor,nestalo se že by se někdo vážněji zranil
nehrozí
Jako dítě jsem byla na lyžích jednou - v r. 1967 v Peci pod Sněžkou. Měla jsem ty lyže, co se vázaly na normální boty. O nějakém vleku na svahu ani slechu dechu, po nasněžení jsme si museli sjezdovku všichni sami ušlapat. Lyžovala jsem tak, že jsem se hmoždila do kopce, pak, když už mě to nebavilo, jsem se otočila a šusem to sjela dolů a zas znovu. Bylo mi tehdy 8 let. Na stejných lyžích jsme pak podnikali společnou túru po vrcholcích, jen jsme si uvolnili patu - žádné běžky. to bylo docela namáhavé a navíc děsně chumelilo, takže mě to nebavilo. pak jsem byla v prváku na gymplu na výcvikáči, naučila jsem se tam sjíždět malé kopečky pluhem, to bylo všecko. Pak na VŠ jsem byla nucena jednou vyjet vlekem v Donovalech na vrchol sjezdovky, což se mi povedlo až poté, co mě pevně chytil instruktor a držel mě celou cestu až nahoru a poté jsem asi 2 hodiny sjížděla sjezdovku tak, že jsem jela pomalu pluhe šikmo přes sjezdovku, na kraji jsem se zastavila, pomalu postupně otočila a jela zas pomaličku šikmo zpět. To jsem měla lyže Sulov a zavazovací lyžařské boty - rok 1978, někteří měli už i přezkáče. Od té doby jsem na sjezdovkách nebyla. Na běžky občas jezdím, protože se mi líbí projížďky v zasněženém lese nebo na prosluněných pláních, ale z kopců se bojím, jezdím pomalu, spíš chodím než běhám a dost často padám, někdy i na rovině. Lidem, co sviští po sjezdovkách v Alpách docela závidím, chtěla bych to umět, ale už je na to pozdě. A tam se rozhodně nejezdí jen tupě nahoru-dolů, ale podle kamarádek jsou tam desítky sjezdovek, které na sebe navazují, sjede se kousek, popojede třeba lanovkou na jinou sjezdovku atd., takže člověk celý den lyžuje a nesjede stejnou sjezdovku víc než jednou. Nemyslím si, že je to tak nudné, jak píše Rikina.
Tohle jsem nikdy nepochopila - miluju hory a kopce, jsem ochotná lézt po nich do padnutí na ústa, daleké rozhledy z vrcholů, prosím, dlouhé túry po kopcích nahoru a dolů, taky dobrý. Ale - placatit se na jednom kopci, namáhavě ho vystoupat, pak za dvě minuty sjet dolů, a toto opakovat do zblnutí?
O stupínek lepší je to s tou lanovkou, nebo vlekem, méně námahy, ale stejně je to furt nahoru a dolů, a mně nějak uniká, co z toho? Jo, je to hezký, svezu se - jednou. Nahoru. 
A pak jdu někam do pryč, cestou si fotím přírodu, kochám se těma výhledama, někam dojdu, kde je rozhledna, nebo zřícenina, nebo horská chata, pak zas lezu dolů. Ale zůstat celý den na jednom místě a strávit čas na jednom svahu ježděním dokolečka tam a zpátky, to prostě jde mimo moje chápání. A když to někdo je ochoten opakovat takhle týden, den co den, tak to už vůbec nerozumím. Lyžařské výcviky jsem vysloveně přetrpěla, a snažila se ulejt, jak se dalo. Naštěstí se dalo. Takže jsem ochotná akceptovat jen běžky, a to jen proto, že se na nich ve sněhu přece jen líp pohybuje, než na sněžnicích nebo pěšky. Ostatní druhy zimních sportů mě míjí a horským střediskům nacpaným lyžaři a jinými davy se spíš vyhýbám. 