Letos jsem ke svému zděšení zjistila, že na hory jezdím lyžovat už skoro čtyřicet let. Nepamatuji sice první lyžníky, ale pamětníkem už v tomto směru tedy jsem. A tak mi dovolte, abych si trochu zavzpomínala a místo praktických tipů tentokrát opět pojala článek trochu osobněji…

... třeba se v něm najdete i vy!

Moje úplně první vzpomínka letí někam hluboko do sedmdesátých let, kdy mě rodiče postavili na dětské lyže, na které se vlastně používaly normální zimní boty. Myslím, že byly modré - asi po nějakém klukovi, a tak mi je táta přestříkal načerveno a vytvořil i na každé obrázek zvířátka. Nešlo vlastně o lyžování, ale začátek „kariéry“ to byl, že?

Časem jsem dostala opravdové lyže - s vázáním a lyžařskými šněrovacími botami, které se dnes považují za raritu. Občas je ještě na sjezdovkách zahlídnu a jejich majitelé se jimi přímo pyšní. Inu, retro jede...

lyže

Jezdilo se u nás do Krkonoš, ale také do Krušných hor či Jizerek, často i jen na jeden den - autobusem ráno tam a večer zpět, případně do nějaké podnikové chaty na prodloužený víkend či prázdniny. Stály se dlouhé fronty na vlek a často bylo efektivnější tu krátkou sjezdovku prostě s lyžemi na nohou vyšlapat (buď bokem, nebo „stromečkem“).

  • Letos jsem se o to chvíli pokoušela v Alpách a málem jsem vypustila duši.

Ale zpátky do minulosti. Absolutním vrcholem blaženosti pro každého československého lyžaře pak byly Vysoké Tatry. Také jsme tam párkrát vycestovali - hezky lehátkovým vlakem přes noc. Večer se vyjíždělo z Prahy a ráno se člověk probudil v Popradu. Vlastně docela luxus...

Pamatuji si malou chatičku v lese, kde se topilo v kamnech. Každý den se muselo dojít k zubačce (speciální místní vláček s ozubenou kolejí ze Štrby na Štrbské pleso) a dojet s ní blíže k lyžařskému areálu (vagóny byly přecpané podobně jako pražské metro při ranní špičce). Ale to nebylo vše. Z nádraží se pak šlo pěšky s lyžemi na zádech až ke sjezdovkám. Možná existoval už tehdy nějaký ski bus, ale vzhledem k procesí, které se vždy táhlo touto cestou, to asi nebyl výdobytek pro normálního občana...

Jako dítě jsem to asi tak moc nevnímala (lyže mi navíc nesl táta), ale ta chuť k lyžování musela být opravdu obrovská. A až nyní obdivuji rodiče (a všechny ostatní), že tohle martyrium podstupovali...

  • Inu, láska k horám a sportu byla asi jiná než dnes.

Vždy si na to vzpomenu, když jsem občas líná teď popojít pár metrů od horské chaty k lanovce. Člověk si zkrátka velmi snadno zvykne na pohodlí. A to i na horách. Dokonce možná tak trochu i ztrácí přirozený respekt k duchu hor… Mnozí spoléhají na techniku, helikoptéry, které přispěchají na pomoc téměř kamkoliv, a zapomínají na to, kdo je tam STÁLE skutečným pánem.

Ale to jsem odbočila. Jsme stále v Tatrách na přelomu sedmdesátek a osmdesátek. Po pochoďáku od nádraží se lyžaři usadili a začali přezouvat v okolí luxusního hotelu FIS (to je ten, jak v něm natáčeli tehdy populární seriál Spadla z oblakov), odkud vedla a vede lanovka na Solisko, v té době asi nejznámější sjezdovka v Československu. A ta stála skutečně za to.

Nebudu zde zmiňovat technické změny na lyžích, ale určitě se mi vybaví řemínky, kterými se lyže za mého dětství připoutávaly k nohám (brzdičky se aspoň u nás objevily až později) a pak také - i když to bylo až tak nějak kolem mé puberty - neskutečnou touhu každého mít lyže s průhlednou skluznicí, pod kterou bylo díky nápisům vidět, že jde skutečně o pravé ELANKY, které se tímto proslavily (Elan, značka lyží).

Samozřejmě zde nemohu nevzpomenout povinné školní lyžařské výcviky, kdy si vybavuji zejména ten na základce, jak jsme se všechny holky mohly přetrhnout kvůli instruktorovi Martinovi - a hrály si na velké sportovkyně (smích). Co člověk neudělá v tomto věku kvůli chlapovi, že?

  • Mimochodem, to byla doba, kdy vznikl dnes už kultovní film Sněženky a machři.

A i když jsem pak ještě prošla „výcvikem“ na gymplu a vysoké škole, dodnes si držím svůj osobitý styl: jedu pomaleji než většina ostatních, každou chvíli se kochám a ideální trasa je pro mne od svařáku k horké čokoládě. A co ta vášnivá lyžařka? Ano, s velkou vášní se vždy těším, až na konci dne vytáhnu nohy z přeskáčů a zažiji ten úžasný pocit lehkosti z volnosti a díky zbytkům endorfinů a alkoholových stop ze svařeného vína.

No, teď jsem se tedy možná trochu ohledně svých sportovních výkonů shodila, ale stejně zůstávám duší horalem. Nejezdím do moderních hotelů, které obvykle nabízejí i nějaké ty masáže a bazének nebo aspoň vířivku, ale do staré horské chaty s kachlovými kamny, kde na patře je jedna společná sprcha a na toalety se chodí s baterkou jako na bojovku.

Ano, po týdnu už se těším na vymoženosti civilizace, ale má těch pár dní něco do sebe. Možná je to pokus aspoň na chvíli takto zastavit čas... a připomenout si slova starého pána, který jezdíval také do té malé chatičky mého dětství: Jdu se poklonit horám...

Přečtěte si také:

TÉMATA:
PŘÍBĚHY