Přečtěte si neuvěřitelný zážitek, při kterém vám naskočí slovo „proč“ s mnoha otazníky. Nebo snad máte podobné zkušenosti připomínající pohádku o slepičce a kohoutkovi?

Zlomila jsem si nohu

Jak a kde, se dozvíte možná v jiném článku. O to totiž dnes nejde. Chci vám vyprávět příběh, jak jsem si jen díky své komunikativnosti a pohotovosti vymohla jedno dost akutní vyšetření – šlo totiž o podezření na trombofilii (lidově trombózu), takže žádná legrace.

noha

Mám nařízeno chodit v ortéze o berlích a zlomenou nohou se nedotýkat země. Dlouho jsem se bála a bez pojízdné židle doma nedala ani ránu, ale pak jsem se díky své učitelce jógy hezky „rozchodila“, jen výstup (ale i sestup) ze schodů ve 4. patře znamená skutečný problém. Po té, co mě přítel sesunul ze schodů a vyvezl na sluníčko k synkovi do domečku, „běhala“ jsem vesele na zahradě a těšila se, jak to zvládám. Můj operatér mi totiž při poslední kontrole sdělil, že jestli nebudu chodit o berlích, nebudu už nikdy chodit vůbec...

Jenže večer jsem zraněnou nohu necítila. Dřevěněla, otékala a jako bych ji ztrácela. Po ránu lepší, ale večery jsem trávila ležíc v posteli, nohu 2 metry vysoko podloženou.

Nechtěla jsem zbytečně otravovat doktory.

Jenže po 4 dnech „berlování“ jsem se začala bát. Přece jen mám za sebou dvě operace varixů. Lékařka na ortopedické ambulanci nemocnice, kde mě operovali, mi sdělila, že to může být normální pooperační stav, ale pro jistotu ať určitě podstoupím vyšetření na trombózu. Ale tu prý mi musí zařídit praktická lékařka.  

Volám tedy té své na polikliniku

Jenže moje normálně pečlivá a ochotná lékařka se velmi rozčílila. Prý že to je tak s „mou“ nemocnicí vždycky, jako jediná jí hází případy, které má řešit sama. Paní doktorka pravila, že mi maximálně může nabídnout poukaz na sanitku - jenže jak se pro něj dostat?

A tak jsem volala opět do nemocnice…

Již potřetí jsem vysvětlila, oč jde, potřetí jsem slyšela, že vyšetření podstoupit musím, ovšem odvoz si musím samozřejmě zařídit sama.

Volám tedy na sanitní službu, která mně vždy zařizovala bez problémů a zdarma odvozy a přívozy na kontroly, vč. donosů a odnosů – poukaz mi vždy vypsali v nemocnici.

Po několika přepojování na kompetentní osobu, která se jako čtvrtá ptá na mé příznaky, slyším konečně vytouženu větu: Jedeme pro vás a odvezeme Vás do nemocnice!

Hurá! Dokázala jsem to! Jásám a belhám se pro oblečení. Bohužel předčasně…

Po pár minutách stojí před dveřmi saniťák a ptá se: „A poukaz na to vyšetření máte?“
„Ne…“ pípnu.
„A na sanitku ano?“
„Ne...“ pípnu podruhé.
„No jo, bez toho vás odvézt nemůžeme! To by vás stejně v žádný nemocnici nevzali!“ A opět se ptá  - jako pátý - na příznaky.
„Tak to fakt radši jeďte a zavolejte si 155 – ti jediní vás někde udají bez papíru.“ Odchází a sanitka odjíždí beze mě.

Zase držím v ruce telefon a už asi po páté vytáčím další číslo.

Během pár minut přijela klasická záchranka. Pošesté vysvětluji důvody, pro které úpěnlivě toužím po vyšetření a omlouvám se za to, že možná nejsem akutní případ pro ně.  

Chlapci byli zlatí! Konečně mě nakládají na nosítka a odvážejí.

Trombóza se po vyšetření rentgenem a sonem nepotvrdila. Jsem v pořádku, a dokonce mně sestřička ještě zavolala sanitku a vypsala na ni poukaz. A to, věřte mi, se rovná skoro zázraku. Už minule při kontrole mě v téže nemocnici peskovali, že mám jezdit taxíkem a že ta sanitka je tedy naposled…

Milé čtenářky, zajímalo by mě, jaké máte vy zkušenosti s podobnými příběhy, a zda je jednodušší domoci se pomoci třeba v malém městě. Jímá mě totiž hrůza při pomyšlení, že by se do podobné situace dostala ještě starší, bezmocnější a méně oprsklá a akční osoba, než jsem já, a tu trombózu fakt měla…

TÉMATA:
PŘÍBĚHY