To je poměrně rozšířený názor mezi lidmi. A taky "máte moje peníze, tak se starejte!" A jak se tedy lidé starají? Na moje zvědavé otázky odpovídal Michal Kula Spurný, náčelník 172. PTO Pegas.
Jak dlouho už jezdíš s dětmi na tábory? A na jaký typ tábora?
Jsem odchovanec klasického “tábornického” tábora. To znamená tábor se stany s dřevěnou podsadou a plátěnými plachtami a polní kuchyní, kde jsme dělali dřevo, pomáhali vařit i umývat nádobí.
Na tábory jezdím od svých dětských let a již od svých 18 let dělám hlavního vedoucího tábora. S dětmi tedy pracuji již 10. rokem.
Jak dlouho dopředu chystáte tábor a co to vlastně obnáší?
Tábor se začíná chystat už po skončení tábora předešlého. Musí se zjistit, jestli lidi mají ještě chuť stát jednou nohou v kriminále a blbnout s děckama místo svých soukromých prázdnin či dovolených.
Během roku se dávají do kupy věci ohledně splňování zkoušek a školení těch, kteří např. vyrostli z instruktorů na vedoucí nebo si musí obnovit školení. To musí dělat např. hlavní vedoucí každých 5 let (podle směrnic organizace Pionýr ho může dělat jen proškolená osoba starší 21 let), zdravotník každé 3 roky a hospodář každoročně.
V polovině roku se začne tvořit plán a program tábora, kdo co bude dělat a všechny termíny a motivace tábora (hra). Začátkem dubna pak jdou mezi děti závazné přihlášky s datem zaplacení tábora. Během května se několikrát navštíví tábořiště, aby se vyčistila studna, natřely podsady a provedla se celková inventura. V polovině května se odevzdává formulář s povolením tábora v rámci organizace. Součástí je nastínění programu, denní řád a rozpočet tábora. Touto dobou se také posílá oznámení o konání tábora na místní hygienickou stanici a zajišťuje se odběr vody na rozbor.
Týden před táborem se jede na “stavěčku” - rozmístit stany, vybalit nádobí, a pod.
Tábory mají své přísné předpisy. Můžeš nám nastínit ty nejpodstatnější věci, které nesmí na táboře chybět?
Tábory, podobně jako jakékoli jiné zotavovací akce pro děti, podléhají opravdu přísným předpisům. Na jednu stranu je to dobře, ale pokud chcete děti poslat někam, kde si čichnou i k přírodě a jejich tělo se má zocelit, tak je to horší.
Příslušné zákony a vyhlášky (např. Vyhlášku č. 106/2001 Sb., o hygienických požadavcích na zotavovací akce pro děti, v platném znění) v Pionýru podrobně rozvádějí vnitřní směrnice. Co se týká organizačních věcí, tábor musí mít hlavního vedoucího, který se nekryje s funkcí hospodáře, zdravotníka a kuchaře. Každý vedoucí předkládá při skládání zkoušek i výpis z trestního rejstříku, před táborem potom potvrzení lékaře, že může pracovat s dětmi. Na začátku tábora pak probíhá školení o bezpečnostních předpisech.
Po celou dobu tábora se musí vést účetnictví. Případnou kontrolu zajímá, kolik peněz již bylo utraceno a kolik jich ještě v táborové pokladně zbývá (tedy přesný přehled). Na tábor může přijet i programová kontrola, aby se přesvědčila o kvalitách programu připraveného pro děti. Nejhorší je ale kontrola hygienická, která je nejpřísnější.
Co radíš rodičům - navštěvovat, nenavštěvovat? Na co se podívat při návštěvě tábora?
Tuto otázku jsme si kladli v jedné diskusi na sjezdu pracovních skupin, ale jednoznačnou odpověď jsme nenalezli. Já osobně říkám NE, nenavštěvovat. Dítě samo se tím “rozhodí”, brečí, že chce jet domů... Ne proto, že by to tam nebylo dobré, ale rodiče jsou rodiče a klid a pohodlí domova opravdu na našem táboře nemá. Vždyť proč by se mělo plahočit po okolí, běhat po lese nebo umývat nádobí, když může celý den sedět doma u počítače či u televize, zajít k “Meckovi na hambáč”, anebo si hupnout na zahradě do bazénku. Dalším negativním účinkem návštěvy rodičů bývá často i to, že se začne stýskat také ostatním dětem (hlavně těm menším), které rodiče navštívit nepřijeli.
To stejné platí o mobilních telefonech. Dítěti se večer udělá smutno a volá, dítě nejí rajskou omáčku, brečí a volá, dítě štípne komár a volá, dítě se pohádá s kamarádem... A který rodič by nevzal tu svou chudinku hned domů z tábora. Já jako hlavní vedoucí mám telefon u sebe 24 hodin a rodiče volají, i když Nova hodí šot o prudké bouři kdesi 30 km od našeho tábora.
Myslím si, že pokud rodiče pouštějí děti na tábor, který neznají, ať si prohlédnou fotky daného oddílu nebo organizace, nebo se informují u rodičů, co tam už děti měli. A pokud je to tábor, kam děti rády a opakovaně jezdí, tak se rodiče nemusí ostýchat vedoucích na cokoli zeptat. Dobrý vedoucí vám taky poví své.
A o tom, že se dětem na táboře 172. PTO Pegas líbí, svědčí mimo jiné text pohlednice, kterou zaslala domů dcera naší sousedky: "Ahoj, je to tady príma. Hrajeme průjem a jsem první! Víc nenapíšu, spěchám. Darina"
Nový komentář
Komentáře
pro ty, které Kulův článek zaujal: http://www.lesnimoudrost.cz/pegas myslím, že tady Kula něco má...jinak je určitě sposuta věcí na http://www.borovice.cz
Teda tak jsem si tet zavzpominala na moje tabory.Bylo to super a nasi za nama jezdily ale nejak nam se segrou nevadilo ze odjizdeji
pajda: tak napiš až se vrátíš
Vivian: pokud vím, ta je to honička, ve které hraje dost podstatnou roli kadibudka a hajzlbába
ale na detaily se mentej, ty ti nenapíšu, spěchám....
pajda: Jak se hraje "průjem"?
Já jsem na tábory taky jezdila strašně ráda. Pak jsem měla možnost vyzkoušet si i vedení oddílu na táboře. Bylo to velmi náročné (neměla jsem ani chvilku pro sebe), ale strašně moc mě to bavilo a získala jsem mnoho nových zkušeností. Měly jsme s kamarádkou holčičky od 8 do 10 let. Byly strašně hodné. Dvě z nich ze začátku hodně plakaly a nechtěly dokonce ani jíst. Ale pak si zvykly a byly to ty nejveselejší holky z oddílu. Nakonec se jim ani nechtělo domů.
Muflonka: chudery kobylky
, papkali z ešusu (hliníkového 
)
Já byla na pořádném táboře jen jednou, v 10ti letech taky v NDR na tři týdny, asi 2 roky před sametovkou. Byla jsem tam nejmladší a děsivě sem pohubla (teď bych něco takového potřebovala).
Jinak jsem jezdila s turisťákem na víkendy všude možně - sami jsme si vařili
Deja: k tomu vaření jsem si vzpomněla, jak na jednom táboře děcka smažily lívance, hezky na ohni, kolem louka plná kobylek a jedna z nich skočila do rozpáleného oleje... Jeden z vedoucích prohlásil, že smažené kobylky chutnají jako pražené mandle
. Pak děti lítaly po louce, sbíraly kobylky do PET lahví a ve velkém je smažily. Tenkrát jsem byla snad jediná, kdo neochutnal 
. Jenom se divím, že nám rodiče ty děti svěřili i další léto 
Žábina: To já se zase těšila na nové známosti, zvlášť chlapecké
Jako holka jsem na tábory jezdila velmi nerada, ale protože jsem byla poslušná dceruška, tak jsem vždy odjela. Ségra jela jednou a řekla "již nikdy více" a už nemusela. Jediný tabor, kde jsem byla spokojená byl v tehdejší NDR u Postupimských jezer /to mi už bylo 12 let/.
mladí kluci a dívky a vezmou na sebe takovou odpovědnost a navíc pro děti připraví vždy bezva program a sami jim vaří.
Potom jsem se v zaměstnání nechala přemluvit, abych jela jako vedoucí na podnikový tábor /velkokapacitní/. Měla jsem vždy nejmladší devčata /po první třídě/. Byla to práce a starost, ale na konci tábora jsem obrečela, když jsem holky předala rodičům.
Mí kluci také jezdili na tábory - pořádala je agentura, kam chodili na angličtinu. Mladší kluk také jezdí s partou nadšenců, kteří pořádají tábory a různé akce i v průběhu roku z vlastní iniciativy a soukromě. To obdivuji:
Žábina: já jsem nechtěla jet na tábor ani za nic a potom jsem
že nechci jet z tábora 
. Jsem moc ráda, že mě tam rodiče poslali skoro násilím 
. Dalších 14 let jsem jezdila už dobrovolně 
klidně přinutila, ale vybrala bych mu nějaký super tábor 
Takže bych svoje
i když jsem byla jedináček a hodně fixovaná na mamku, na tábory jsem jezdila...ale je fakt že s naším oddílem, do kterého jsem chodila...ale chápu že když dítě na táboře nikoho nezná, nechce se mu jet...a určitě bych ho nenutila
....
Já jako malá na tábory jezdila ráda a to jsem ještě netušila, že se k nim dostanu i z pozice vedoucí. Je to fakt náročný, vymyslet program a ještě počítat s tím, že nás může vypéct počasí, jako předloni. Naštěstí se naše louka jen rozbahnila od deště a hladina rybníku s přepadem stoupla hladina asi o cenťák. :-)) A co se týká mobilu a návštěv rodičů, souhlsím s článkem. U nás má taky mobil hlavní vedoucí a v době povodní byl hojně využíván k uklidňování rodičů, že nám opravdu nic nehrozí. Oni by ho děcka ani neměli kde nabít, od petrolejky to nejde a nejbližší zdroj elektřiny je elektrický vedení :-))
U mě na 100% vyhrály puťáky
. 14 dní s batohem na zádech, v horách, vaření v kotlíku, spaní u ohně pod širákem, koupání v potoce 
byly to nádherné tábory 
pro 35 dětí a 6 vedoucích.
naše děti taky tábory milují,jezdí už několik let do westernového městečka šiklův mlýn a kdyby mohli,tak by tam zůstali dva termíny za sebou
Tak já mám na tábory ty nejlepší vzpomínky. Už moji rodiče jezdili jako vedoucí, tatínek dělal „hlavase“. Jak jsme se sestrou dorůstaly, jezdily jsme jako praktikantky a pak jako vedoucí. Byla to moc príma doba, kdy jsme se naučily spoustu věcí, které se nám později v životě moc hodily – např. každý vedoucí musel absolvovat školení tzv. „Sto hodin zdravotnického minima“. Naši kluci jezdili na tábor také moc rádi, nejstarší pokračoval v tradici i jako vedoucí. Teď už pracuje u soukromé firmy, takže s tábory je konec.
Bohužel dnes už je taková doba, že málokdo si dokáže vyšetřit tolik času pro cizí děti a dovolené není tolik. Mohou si to z časových důvodů dovolit jen studenti, kteří si ale na jakékoli jiné brigádě vydělají mnohem víc peněz a zdaleka nemají takovou zodpovědnost.
Ono starat se o partu dětí 24 hodin denně, zabavit je tak, aby byly spokojené, tři týdny v jednom tahu, není žádná procházka růžovým sadem. A to na vás ještě ze všech stran číhají různé kontroly – ať už oficiální (hygienik, apod.) nebo z řad rodičů.
Já jsem jezdila ráda na tábory, dcera to po mně zdědila, syn byl jen jednou a už nikdy nechtěl jet, takže jsme ho nenutili.
Gabi: souhlasím, taky jsme jezdili poznávat krásy ČR, dnes bych pod stan nejela.
Já jako dítě zažila spíš tábory, kde bylo 300 dětí. Sice jsme bydleli ve stanech, ale tím věškeré tábornictví skončilo. S rodiči jsem jezdila pár let po stan jako puberťačka a s kámošema na VŠ jsme jezdili "poznávat krásy ČR" (ale jednou se nám dost nevyvedlo počasí, menší povodeň nás vyhnala ze Šumavy, a pak už jsme mohli spát jen v autě, namačkaní jako sardinky
, stan jsme už nikdy neusušili) 
)
.
Teď se přiznám, že bych pod stan nejela ani za zlaté prase, když se nemohu 2-3 denně osprchovat a občas si vyprat prádélko, tak jsem dost protivná.
Ale dětičky ať si klidně jedou
Naše děti s námi od mala (od roku) jezdí na víkendy pod stan do skal...a nemáme ani polní kuchyni, žádná sprcha....a jak jsou šťastné....myslím, že časem tábor nebude problém, budou-li chtít, samozřejmě
femme: ja jsem tabory ze srdce nenavidela, nastesti jsem byla snad jen 2x... Muj starsi syn to zdedil a mladsi - ten nechtel ani do Ameriky, protoze mel v tom terminu ten svuj.... Jezdil kazdy rok a moc se mu libilo....