Proč že jsem o ní nepsal? Protože z Chiméry už je velká slečna a nějak nevyvádí vylomeniny, jako tomu bylo dříve.

Musím říct, že tak vychovanou kočku jsem snad ještě neměl. Záclony cupuje jen zcela výjimečně, drápy si brousí pouze a jen na škrabadlech a maso už netahá po půlce pokoje, ale způsobně ho sežere rovnou v misce. Záchod používá neomylně odmalička, to vůbec nemá cenu zmiňovat.

Vrchol kočičí inteligence je však okamžik, kdy musí něco vyzvrátit (vím, není to téma vhodné ke stolu, ale tohle je blog). Nestává se to často, je to (musím zaklepat) předpisově zdravé zvíře bez jakýchkoli potíží, ale velice rychle jí došlo, že mi nedělá radost, stane-li se jí to na koberci (žaludeční kyseliny mu nesvědčí). Když se to stalo poprvé na linoleu, měl jsem radost. Potřetí jsem si ale všiml, že když začala vydávat ony zvuky, byla na okobercované části, ale okamžitě se přesunula na lino. Zíral jsem a byl jsem na ni celý večer obzvláště hodný. Nikdy bych nevěřil, že zvíře může dát do jednoho pohledu tolik citu – byla vysloveně ráda, že i když je v tak choulostivé situaci, zvládla mne potěšit. Pochopitelně každého, kdo by jí přečetl tyhle řádky, vyzvu na souboj, byla by zajisté v nesmírných rozpacích a já pak v nesnázích více než značných!

Jak se dá vytušit, žijeme velmi harmonicky, je vidět, že Chimi má dobré vychování i původ a neustále mohutní (odhaduji, že už by mohla mít k šesti kilům). Není sice už tak dovádivá, ale ona důstojnost, která se u ní objevila, vše bohatě vynahrazuje.

Jsou pak ovšem chvíle, kdy se v ní probudí jakási hravá něha, a oproti většině času má touhu mazlit se a drbat se. Takové okamžiky patří k těm nejhezčím z celého společného života a ona si toho je pochopitelně vědoma. Stává se to proto velmi zřídkavě až vzácně, aby se mi ty radostné chvilky, kdy se po mně válí a háže roztomilé kukuče, neomrzely. Inu, moje kočka přesně ví, co na mě platí.

Ani jsem ještě nestihl dopsat, jak vzornou a skvělou kočku mám, když mi přeběhla přes nohy a nechala na nich lehký otisk svých tří drápů. Takhle je to dobré a skoro to nebolí, ale když se stane, že se jí něco doopravdy nelíbí, to je horší. To pak člověk zjistí, že šestikilová kočka má docela páru.

Zjistí ostatně i to, že ta kočka nebije naplno lidi, které má ráda. Nevystrkuje také drápy, a když už to udělá, tak celkem jemně, takže dokud ji člověk nerozdivočí, může být v klidu, protože má jistotu, že mu zůstanou obě oči.

Opravdu naštvanou jsem Chiméru viděl jednou v životě. Mám na to památeční jizvu a došlo mi, že mám doma sice velmi ochočeného, ale stále ještě predátora.

Tvrdil jsem, že Čičméra už se neučí novým trikům, ale není to tak docela pravda. Jeden nový má asi týden. Zjistila, že ruka, která by správně měla hladit ji, posunuje cosi divného. Tedy že ruka posunuje myš. Zalehnutí myši se nevyplatilo, protože páníček nějak znervózněl a nic z drbání nebylo. Ale Chiméra je zvíře inteligentní a během pár dní se naučila lehat právě tam, kam už myší nezajíždím, ale přesto tam sahá akční rádius mojí ruky.

Vypadá to asi tak, že kočka leží na zádech a bradu má vyvrácenou směrem k mojí ruce. Jak nesnáší ta vedra, vydrží nehnutě v téhle pozici docela dlouho a je jí jasné, že pán ji nenechá trpět dohromady vedrem a nedostatkem drbání. Má pochopitelně pravdu. A tak si tak leží (důstojnost výjimečně odložila na věšák) a pracujeme spolu. V mezičasech ji drbu a ona mi přede, aby šla práce lépe od ruky. Přimlouval bych se, aby každý člověk mohl mít svoji vlastní Chiméru. Já mám tu svou právě přesně rok!

Reklama