Jak by se měla rodina nebo přátelé zachovat, když si žena vyslechne diagnózu rakovina prsu?
Pro okolí je vždy velmi těžké, jak má reagovat. Každá pacientka je jiná. Některá potřebuje povzbuzování, že to bude dobré, jiná naopak. V první fázi šoku si připadá ohrožená na životě, takže většinou ještě nechce slyšet utěšování, že to bude dobré, že medicína je dnes pokročilá. Je velmi vhodné, aby se pacientka nemusela nutit do statečné pozice. Potřebuje se vybrečet, mít vztek, proč zrovna ona, prožívat sebelítost - to je součástí přijetí nemoci a je to na místě. Je proto nesmírně důležité, aby okolí tuto fázi nechalo proběhnout. Ať to s dotyčnou obrečí. Je to ideální prostor pro vyventilování strachu a šoku, všech negativních emocí, které k tomu patří. Teprve pak může přijít fáze: „Jdi do boje, ty to porazíš!“.

Co když pacientka tuto první fázi potlačí?
Pro člověka bývá náročné snažit se nezatěžovat okolí a dusit v sobě emoce. Navíc mu to ani nedělá dobře! To má rakovina naopak velmi ráda, stejně jako stresy a smutky. Je potřeba, aby okolí dalo prostor všem emocím, které budou u nemocné probíhat. Aby si mohla dovolit zhoupnout se na emočních vlnách. A při každé té vlně by měla rodina dávat adekvátní podporu.

Jak dlouho tato první fáze trvá?
To je velmi individuální. Závisí to na výšce prahu naší frustrační tolerance k takovým situacím. Každý to má jinak. Co je dlouho? Zkuste se zeptat sami sebe, jak dlouho byste se s tím vyrovnávali. To nikdo netuší. Člověk by se měl spolehnout na intuici. Kolikrát to přijde ve chvíli, kdy už je okolí až příliš přetížené sebelítostným chováním pacientky. Pak je na čase vyslat signál, že jasně, je to průšvih, ale už by bylo dobré nastartovat se na boj s tím.

Jak se chovat k nemocné pak?
Je důležité, aby okolí pacientku podporovalo. Ty to dáš, ty to nevzdáš, dala to spousta jiných lidí, a tak dále. Je hlavně důležité ptát se jí, co potřebuje. Chce o tom mluvit? Chce to oplakat? Chce to brát racionálně? Pomoc by měla chodit formou nabídky. Nemocná hlavně v první fázi také úplně neví, co potřebuje, protože se v tom sama pěkně „mydlí“. Důležitá je komunikace.

Jak moc je důležitá podpora blízkých?
Naprosto zásadní. Existují i studie, které pracují s tím, jak rychle se kdo hojí a uzdravuje v závislosti na psychickém rozpoložení. Je dobré, když se blízcí lidé zajímají o průběh léčby, sdílí vše s pacientkou. Ta na to pak není sama a má motivaci se uzdravit, má pro koho bojovat s nemocí. Rodina by jí měla dávat najevo, že zvládne dlouhé léčení i péči o děti a domácnost. Je dobré vytvořit strategický plán, kdo a jak se bude starat, aby pacientka měla čas jen na svou léčbu a nebyla vystresovaná ještě tím, kdo například povede děti do školy a tak dále.

Takže jde nejen o utěšování, ale i o fyzickou pomoc.
Rozhodně. Navíc plánování chodu domácnosti a celkově praktické nazírání na to, co bude léčba pro rodinu znamenat, může být takovým můstkem, jak pacientku dostat z letargie, apatie a deprese.

Již jste zmínila, že v uzdravování hraje roli psychika. Máte s tím zkušenost i ze své praxe?
Hraje obrovskou roli. Psychické nastavení je naprosto zásadní. Někteří onkologové jsou schopni vytipovat, jak osobnostní nastavení pacienta bude korelovat s průběhem léčby. Aktivní nastavení k léčbě je zásadní. I tělo spolupracuje díky tomu, jak pracuje psychika. Vidím to i u svých pacientů s roztroušenou sklerózou. U lidí, kteří nemoc dlouho nechávali pasivně probíhat, se diagnóza zhoršuje. Naopak ti, co se postavili k léčbě aktivně, začali docházet na psychoterapie, relaxace a začali na sobě pracovat, u těch se naopak stav zlepšuje. Když se zlepší psychika, většinou se i tělu uleví. Je mezi tím přímá souvislost.

Bc. Karin Řeháková, speciální pedagog, psychoterapeut, arteterapeut
Ve své soukromé praxi se specializuje na interpersonální (mezilidskou) komunikaci a řešení partnerských a rodinných vztahů. Jako lektorka tvoří a vede semináře zaměřené na dovednosti partnerské komunikace, posilování ženského potenciálu a jeho využití v pracovní, osobní, partnerské a rodinné oblasti.
Více ZDE.

Je dobré docházet na psychoterapie i při rakovině prsu?
Ano, na tomhle bych vůbec nešetřila. Hlavně v případě, že nechci zatěžovat rodinu a rozhodnu se hrát roli „všechno je v pohodě“. Pak potřebuji člověka, před kterým to mohu obrečet, se kterým mohu vypracovávat katastrofické scénáře. A navíc může psychoterapeut hodně pomoci s přijetím nemoci - společně hledat souvislosti, co bylo v životě špatně, co se potlačovalo. Je to jedna z příležitostí, jak pak zhodnotit svůj dosavadní život a rozhodnout se, jak žít dál, jak nakládat s emocemi.

Může psycholog pomoci i rodině pacientky?
Stává se mi, že se ke mně hlásí partneři, kteří mají nemocnou ženu, a nevědí si s tím rady. Muži, bohužel, když si nevědí s něčím rady, a chybí jim přesné zadání, zaujmou polohu mrtvého brouka. Dělají, že se nic neděje. Potřebují slyšet - teď mě pochovej, teď mi řekni, že to bude dobré a podobně. Bývají velmi zmatení a paralyzovaní strachem. Je pro ně těžké strefit se do módu, který by pacientce zrovna pomohl. Je proto důležité, aby v partnerství byla důvěra, a žena byla schopná si říct, co právě teď potřebuje.

A co děti? Měli bychom jim o nemoci maminky říct, nebo to raději tajit?
Často chceme děti ušetřit od traumatizujících zpráv, ale to je velká chyba. Děti nejsou hloupé. Mají ohromnou intuici a instinktivně vycítí, že se něco děje. A fakt, že si to neumí zasadit do správného kontextu, je může velmi neurotizovat. Děti jsou hodně citlivé a atmosféru strachu z rodiče sají jako houby. Vyplácí se tedy, když jsou děti zasvěcené. Je ale důležité postupovat podle věku dítěte a podle toho, jak je zralé. Když se dítě konkrétně zeptá, je to důkazem, že je zralé na odpověď. Malým dětem stačí třeba říct, že je teď maminka nemocná, bude dlouho unavená, ale paní doktorka ji vyléčí. Aby dítě vědělo, že napětí v rodině patří právě k tomu. Vždy by tam ale měl být pozitivní přesah - naše maminka nemoc porazí. V žádném případě tedy netajte, že se něco děje. To děti poškodí výrazně víc, než jasná informace.

Chcete se o rakovině prsu dovědět více? Na stránkách portálu partnera našeho projektu www.mojemedicina.cz a stránkách www.jetooprsa.cz najdete kromě užitečných informací o boji s nemocí také příběhy pacientek nebo třeba interaktivní kvíz, v němž si ověříte, zda také nevěříte nebezpečným mýtům o tomto onemocnění.

Čtěte také:

Reklama