K atmosféře Karibiku bezpochyby patří i ta správná hudba. A protože každý národ má svou typickou muziku, mají ji i karibské ostrovy. Plechové bubny povětšinou charakterizují hudební styl anglicky mluvícího Karibiku. Nástroj, původně vynalezený na Trinidadu, prošel dlouhými a strastiplnými změnami.

V současné době jsou tzv. steel bands (kapely hrající na již zmíněné bubny) vyhledávanou turistickou atrakcí. Ale ne vždy tomu tak bylo.Ve skutečnosti, až do roku 1950 byly tyto nástroje považovány za dominantu nižších vrstev a kriminálních živlů.

V roce 1883 byly na Trinidadu (odkud se bubny rozšířily) zakázány tradiční bubny, potažené kůží, neboť Britové se obávali, že místní obyvatelstvo si může díky nim posílat tajné zprávy, a navíc že by tato hudba mohla dopomoci ke sjednocení černošského obyvatelstva a k jeho následné vzpouře proti nadvládě.

Nicméně, rytmus byl nejdůležitější složkou africky založené muziky, a tak mnoho bubeníků vyměnilo své nástroje za tyčinky z babmbusu, které díky rozdílným délkám uměly dosáhnout i rozdílných tonů.Těmto paličkám se říkalo Tamboo-Bamboo a již tehdy rozeznávaly tři hlasy: soprán, alt a bas.

Britská vláda se pokusila potlačit Tamboo-Bamboo bandy jejich prohlášením za ilegální.

Ať tak či onak, bubnování zůstalo i nadále hlavní tepnou karibského národa. Lidé si vyťukávali rytmus prsty, kovovými nástroji, nebo předávali rytmus dále bubnováním na plechovky a sudy.

Rozvoj ocelových bubnů, jak je známe dnes, se odhaduje na rok 1938, kdy muž jménem Winston Simon vytloukl dno od plechovky směrem vzhůru, a tím vytvořil první plechový buben. O rok později se o to samé snažil člověk, známý jako Ellie Mannette, ovšem nemohl dosáhnout stejného zvukového rozpětí. Nakonec,v roce 1946, po dlouhém zkoumání, vynalezl první steel drum, jak ho známe dnes, a to tak, že dno vtloukl směrem dovnitř, nikoli ven, a tím docílil i mnohem zajímavějšího zvukového rozpoložení. Získal celkem deset různých tonů.

Steel bands jsou dnes hlavním znakem Karibiku. Na bubny se učí děti již ve škole a vznikají tak různé dobrovolné kapely.

Jak kdysi poznamenal Charlie Chaplin: ,,Historie muziky je i historií lidí.“ A tak můžeme s klidem charakterizovat karibský národ jako velmi zvučný až hlučný, ale přitom stále rytmický. Při oslavách se tu pořád razí heslo „vem doma co máš, pokličky, hrnce, vařečky... a bubnuj, klepej, břinkej... hlavně ať je rámus a dobrá nálada!“
Foto:Marek Landa

TÉMATA:
ZAHRANIČÍ