Foto: Shutterstock
Doporučení ohledně toho, jak s dětmi mluvit o válce, vydala nezisková organizace Centrum Locika, která pomáhá dětem a jejich rodinám k životu bez násilí. Cílem rodičů a dalších lidí, kteří jsou dětem blízcí, by podle zástupců Centra Locika mělo být zmírnění nejistoty, podpora či také povzbuzení, aby se i nadále zajímaly o svět a nebály se lidem v okolí svěřit s věcmi, které je trápí. Přístup k dětem se samozřejmě liší podle věku, a tak je důležité ty menší nezahlcovat podrobnostmi, kterým nejsou schopné porozumět.
Stěžejní body materiálu říkají:
- Nelžete jim.
- Vytvořte vhodné podmínky pro rozhovor.
- Dejte dětem prostor, aby mohly mluvit o svém strachu.
- Vyhněte se stereotypům (Všichni Rusové jsou špatní apod.).
- Zajímejte se, co si o tom všem myslí.
- Uznejte náročnost situace a mějte ohledy.
Důležité také je dětem ukazovat některé pozitivní aspekty, jako je například vzájemná solidarita mezi lidmi. Zajímejte se společně o to, kde a jak lze podat pomocnou ruku a zapojit se do zmírnění utrpení, které válka přináší nejen těm, kterých se bezprostředně týká.
A jak s dětmi o válce mluvily jednotlivé maminky, které jsme oslovili?
Renata
Osmiletý syn je velmi citlivý, a ještě pořád se ani nevzpamatoval z traumatu a strachu kolem covidu a už nás ze všech stran děsí probíhající válka. Vzhledem k synovu křehkému psychickému stavu jsem se uchýlila ke lži. Řekla jsem mu, že válka je velmi daleko od nás a že nám rozhodně nic nehrozí. Řekla jsem mu, že média akorát všechno nafukují a kdyby se ho někdo snažil strašit, jen si vymýšlí, aby byl zajímavý. Zprávy doma vůbec nezapínáme, takže doufáme, že se nám ho podaří udržet co nejvíc v pohodě.
Jana
Když se dvanáctiletý syn dozvěděl o válce, hrozně ho to vyděsilo, plakal kvůli svému spolužákovi, který má na Ukrajině část rodiny a začal plánovat, kam všichni utečeme, až Putin dojde i sem. S manželem jsme ho museli hodně dlouho objímat a uklidňovat ho. Důležité bylo hlavně si s ním povídat o jeho strachu, nechtěli jsme ho s ním nechat samotného. Druhý den jsme se všichni sebrali, nakoupili potřebné věci a odnesli je na sběrné místo, aby syn viděl, že v tom Ukrajince nenecháme.
Klára
Dcera, které je čtrnáct, má naštěstí skvělého učitele dějepisu, který nám hned po útoku Ruska napsal, že se na další hodině pokusí dětem všechno ohledně Ukrajiny vysvětlit, aby měly znalosti o tom, co vůbec ke konfliktu vedlo. Dcera to zatím nese docela statečně, ale situaci doma sledujeme a pořád máme zapnuté zpravodajství. O víkendu jsme si nicméně vyjeli na výlet a užili si v rámci možností skvělý den. Myslím, že je důležité nesedět jen doma, ale mít i zábavu, která člověka rozptýlí od černých myšlenek.
Zdroje: Centrum Locika, respondentky redakce
Nový komentář
Komentáře
Fakt by mě zajímalo, jak bude Renata kličkovat, až juniorovi přibude do třídy spolužák z Ukrajiny a pustí si pusu na špacír.
Nejstarší dcera 10 let má spolužáka Ukrajince, žije tady pouze on, sestra a rodiče. Všichni ostatní na Ukrajině. Baničky, dědové, tety atd.. Spolužačka mladší dcery ze školky to samé. Těm včera přijela sestra její maminky s malou dcerou. U nás byl o víkendu syn kamaráda a jeho ženy, kteří jeli k Ukr. hranicím pro příbuzné, tak jsme ho vzali uprostřed noci k nám. Tomu se děti nevyhnou. Ve škole si o tom povídají, v pátek přišla dcera s Ukr. vlajkou namalovanou na čele, udělala si to sama temperama na wc, brala to jako podporu Ukrajiny a onoho spolužáka. To mi přišlo hezké. Pomáháme jak můžeme, dnes jsme byli nakoupit a darovat věci, které jsou potřeba jak na Ukrajinu, tak na hranice pro čekající lidi. Nabízím pomoc lidem co už jsou v našem městě. Bereme to tak, že nikdo neví, co bude. Ale nikdy nikdo neví co bude a bát se dopředu je zbytečné, jelikož to by člověk ani nemohl jít ven kdyby hned myslel že ho třeba přejede auto.
Když v roce 1968 přijely ruské tanky, bylo mi šest let. Vůbec jsem se nebála, protože jsem to nechápala jako hrozbu. Moje matka se mi snažila vysvětlit, že musím zůstat u babičky, protože se mnou nechtěla jet přes Prahu. Ale já se těšila do školy, a naprosto mi nebylo jasné, proč bych měla zmeškat začátek školního roku, kvůli nějakým tankům. Přece ti lidi v tancích snad chápou, že v září začíná škola, no ne? A já údajně měla větší problém s tím, že nebudu 1.září tam, kde mám být, že všechny děti budou ve škole včas a jenom já ne. Nakonec jsem se tedy do školy toho prvního normálně dostala, ale upřímně řečeno si to sama nepamatuju. Tohle vím jen z vyprávění mé matky. Sama si vůbec nevzpomínám na žádné traumatizující zážitky, ani nevím, jestli jsme ty tanky vůbec v Praze viděly, pravděpodobně ne, protože jsme se dopravovaly z jednoho nádraží na druhé a nikde zbytečně necourali - asi. Fakt nevím. Že by nám to tenkrát v té první třídě někdo vysvětloval, to si taky nepamatuju. Celkově z toho mám dojem, že to šlo mimo mě, že to bylo jaksi za obzorem věcí, které mě jako šestiletou zajímaly.
První verze je podle mého názoru pro děti nejvhodnější. Včetně té poznámky o mediálním strašení. Média musí být bez sebe blahem, že poté, co se jeden strašák (covid), skoro vypařil, je náhle k dispozici mnohem výživnější sousto. Pro mne osobně představuje nastalá situace příležitost zbavit se zlozvyku opakovaného klikání na zpravodajské servery. Nastal čas ráno sjet titulky levým okem, večer pravým (koneckonců člověk musí být z praktických důvodů základním způsobem informován) a oběma očima se dívat na svoji rodinu a svět kolem sebe. Televizní zprávy u nás neběží nikdy. Telka slouží k přehrávání videí z YouTube. S dítkem jsem podiskutovala a vypadá v pohodě. Snad dnes ze školy nepřijde s očima navrch hlavy.