Istanbul je přelidněný, a přitom si tady Středoevropan přijde občas tak nějak osaměle. Když se protloukáte jeho ulicemi, plnými obchodů s rusko-tureckými nápisy, máte pocit, že chvílemi jste v nějaké ruské gubernii. Pokud rusky umíte, v Istanbulu tuto svou dovednost stoprocentně využijete, Rusů sem jezdí tolik, že se místní naučili v tomto jazyce z obchodních důvodů solidně komunikovat.

Jezdí sem především proto, že tady nakupují levné textilní zboží. Patří k nejlepším zákazníkům, podle svědectví místních obchodníků prý neváhají vykoupit celý obchod. Svůj úlovek si potom nechávají zabalit do pruhovaných umělohmotných tašek. Ty mi mimochodem způsobily první kulturní šok. Když jsme se ubytovali v levném tříhvězdičkovém hotýlku, vedle recepce se vypínalo cosi, co jsem původně považovala za výtvor nějakého avantgardního tureckého umělce. Vypadalo to jako hora pruhovaných oblak. A ráno to bylo pryč. Když jsem se ptala recepčního, cože se stalo, suše mi odpověděl – no ten ruský zájezd už odjel, to byla jejich zavazadla...

Nicméně z recepčního se vyklubal postupně velmi sympatický člověk a poskytl nám několik cenných rad – kam zajít a kam raději vůbec ne. Poslal nás do restaurace ke svému kamarádovi, kde jsme si dali za neuvěřitelně málo peněz neuvěřitelně dobrý šiškebab a vynikající, silný čaj. Toho mimochodem Turci spotřebují hektolitry. Pije se z malých skleniček, které připomínají tulipány, a každý si do něj dává alespoň tři kostky cukru.

Po několika týdnech strávených na tureckém venkově jsme měli trochu civilizační šok, venkované jsou přece jen milejší než Istanbulané, kteří berou turisty čistě jako bytosti z pohádky "Oslíčku, otřes se!". Navíc někteří z nich jsou poměrně dost nezpůsobní, když dávají najevo své sympatie k dámám evropského původu. Po několika dnech jsem rezignovala a i v horku jsem se pařila v dlouhé sukni a triku s dlouhým rukávem. Ale pomohlo by snad jen tradiční zahalení muslimských žen.

Pokud se budete jen tak procházet po ulicích, určitě podlehnete kouzlu tohoto kouzelného města. Je tu hodně zeleně, hodně památek, hodně minaretů a taky hodně maníků, kteří na vás budou zkoušet své triky – třeba mají na sobě kroj a nechají se s vámi vyfotit. Ale pak začnou natvrdo požadovat peníze a následuje většinou dost nepříjemné „jednání“.

Kam musíte rozhodně zajít?
Na Velký bazar – nejúžasnější tržiště, kde seženete zřejmě úplně všechno. Ale dávejte si pozor,  křivolaké uličky se točí dokola, jako když se had zakousne do vlastního ocásku a pořádně se provlní, že se tady můžete bez legrace ztratit a pak je dost těžké vymotat se zas ven.

My jsme dávali pozor, ale přesto jsme naprosto podlehli kouzlu tohoto místa. Mě uchvátil obchůdek s bylinkami a čaji. Uprostřed stála obrovská káď s voňavým zeleným práškem – byla to henna, a šťastný majitel mi ji prodal hned celé kilo. Od té doby jsem už nikdy nesehnala tak krásný odstín téhle přírodní barvy na vlasy...

Za vidění stojí i istanbulské metro, to má jen několik stanic a mám pocit, že jsou tak nějak podezřele umístěné mimo hlavní dopravní tah. Co mě zaujalo, byla místečka vyhrazená pro modlitbu. Stálo tam vždycky několik mužů a poctivě projížděli mezi prsty šňůrky korálků (hodně podobné růženci) a potichoučku se modlili. Správný muslim by měl totiž splnit tuto povinnost pětkrát denně: té ranní se říká fadžr, polední je duhr, odpoledne asr, večer se odehrává maghrib a krátce po sedmé se pomodlí naposledy – a tato modlitba se jmenuje  iša.

Nejraději ze všeho ale vzpomínám na Istanbul večerní. Měli jsme hotelový pokojíček v nejvyšším patře, veliký opravdu jako dlaň, tak tak že se do něj vešly dvě postele. Ale zato s nádhernou vyhlídkou na minarety, paláce a zahrady na pozadí fantastické tmavomodré oblohy... Denní hektický Istanbul se proměnil v překrásnou filmovou kulisu podbarvenou vzdálenými zvuky aut, exotické hudby a lidských hlasů a doufám, že tenhle „noční zázrak“ ještě někdy uvidím...  

TÉMATA:
ZAHRANIČÍ