Další příspěvek na dnešní téma přišel od čtenářky s nickem JITULENKA. Děkujme
Čas třídních schůzek ve mně pravidelně vyvolával třas končetin, bolesti žaludku a nevysvětlitelnou touhu po alkoholu. Z hloubi duše jsem totiž nenáviděla třídní schůzky! To potupné naslouchání veškerých prohřešků mých jinak dokonalých dětí! Ó jak hluboce byli ti chudáčci nepochopeni! A jak hluboce poníženě a pošlapaně jsem si připadala po třídní schůzce já! A jak dobrý pocit musela zažívat ona paní učitelka, když mi to tam všechno hezky vytřískala a pak si vychutnávala moje rozpaky nebo můj nesouhlas nebo snad i tichý vzdor! S jakým zadostiučením mi líčila, že moje dcera ve druhé třídě neumí šplhat po tyči! Na příští třídní schůzce obě přitvrdily. Dcera i paní učitelka. V hodině tělesné výchovy totiž mé dítě pravidelně navštěvuje WC! A je líná. Kéž by ji paní učitelka měla možnost vidět v době volna, osobně mám o lenosti jiné představy. Avšak s dvojkou z tělocviku jsem se vyrovnala nejsnáze.
Jiné představy jsem měla též o hodnocení výtvarné výchovy, kdy jsem mnohdy nabývala pocitu, že dítě, které velice rádo dosud malovalo, to již tak dlouho činit nebude. Důvodem se mi zdály být učitelčiny výpady proti výtvarnému projevu dítěte a neustálé výtky a připomínky vyvrcholivší v taktéž chvalitebnou na vysvědčení, přičemž paní učitelka na můj vkus chválou poněkud šetřila.
Nad neustálými připomínkami v sešitech typu „Piš lépe!“ nebo „Zlepši písmo!“ nebo jen „Úprava!“ jsem se brzy povznesla. Ne každý přece může psát krasopisně. Leč paní učitelka byla vytrvalá. Proto mne nesmírně potěšila její zmínka v dceřině školním deníčku: „Lenka se v ČJ zlepšila. Bartoníčková.“ Nemohla jsem na hozenou rukavici reagovat jinak než také písemnou odpovědí: „Mám z toho radost. Suchánková.“ Vědoma si však rčení, že jedna vlaštovka jaro nedělá, neusnula jsem na vavřínech. Nebyl také důvod, neboť po zlepšení se v hodinách českého jazyka a také prvouky (což mne učinilo obzvláště šťastnou, neboť trojka na vysvědčení z tohoto vlastivědného a přírodovědného předmětu v první třídě mne hodně trápila), nastala muka v matematice.
Neumí číst hodiny. No tak neumí, já to věděla, a soustavně a trvale se to s ní učila, a na rozdíl od paní učitelky jsem to brala tak, že některé věci některým dětem prostě docházejí později, ale – což je podstatné – dojdou! (P.S.: Asi čtrnáct dnů po třídní schůzce mojí dcerušce opravdu v hlavě blesklo a hodiny i minuty jí přestaly dělat problém.) Neumí počítat slovní úlohy. Uznávám, šlo to ztuha. Ale snažíly jsme se (já i moje dcera), seč jsme mohly. Matně jsem si vybavovala svoje školní léta. Slovní úlohy byl pro mne mor. Logické myšlení, které mi mělo napomoci vyřešit slovní úlohy, bylo trvale někde u sousedů. A kde teď jsem? I bez slovních úloh… Což jsem ovšem paní učitelce nemohla ani naznačit…
Hlavním kamenem úrazu, který patrně paní učitelku iritoval ze všeho nejvíc, byla nepozornost mojí dcery, roztěkanost, nesoustředěnost, malá aktivita, malá snaha, zájem o cokoliv jiného než o výuku. Mnohdy jsem už měla na jazyku vysvětlení, že moje dcera bohužel (bohudík?) není stroj, který se dá naprogramovat na určitou činnost. Pak jsem si ale v duchu dala pohlavek a řekla si: Drž hubu a krok! A slíbila jsem paní učitelce, že dceři důkladně domluvím. A pak jsem si kdesi přečetla, že o takovém Einsteinovi jeho učitel prohlásil, že je idiot, že Josefu Čapkovi jednou jeden profesor hodil výkres na zem a poté zařval: „Teda Čapku, z tebe malíř nebude!“ a že Isaac Newton se ve škole nedokázal ani na vteřinu soustředit, a tak ho tam matka přestala posílat. Pravda, byla pak ušetřena třídních schůzek a z dítěte stejně vyrostl génius, ale mne by za tento chabý pokus hrozilo soudní stíhání, takže jsem si raději poctivě vyslechla všechny učitelčiny výtky a naložila s nimi dle vlastního uvážení.
Ale stejně jsem trochu záviděla těm šťastlivcům, kteří na třídních schůzkách slýchávali jen samou chválu… A alespoň jednou jedinkrát jsem chtěla být na jejich místě.
Zdraví a všem rodičům, zejména matkám, hodně trpělivosti a nervů na nadcházejících třídních schůzkách přeje
JITULENKA
Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven.
Váš příspěvek mi připomněl moje školní léta. Strašně ráda jsem zpívala. Leč učitel ve druhé třídě nebyl stejného názoru a „zkazil“ mi vysvědčení dvojkou ze zpěvu. Nikdy nezapomenu na píseň „Maličká su, husy pasu...“ A když se mě pak všichni ptali, jaké bylo vízo, odpověděla jsem: Samé jedničky, pak dlouhá pauza, a dvojka ze zpěvu. Strašeně jsem se za to styděla.
Jak vzpomínáte na rodičáky vy, milé ženy-in? Prožíváte je teď se svými dětmi? Co se změnilo? Je to stále stejné, nebo máte pocit, že učitelé už konečně změnili přístup? Co vám na třídních schůzkách vadí? Máte stále pocit, že jste sama tím žáčkem, který by se měl stydět do hloubi duše? Nebo jste pyšná matka, která slyší na své dítko jen samou chválu?
Napište nám ne dnešní téma.
Soutěž: Obr.3
Nový komentář
Komentáře
Přidám příběh z druhé strany - učitele. Když mě čekal první rodičák, docela mi "nebylo ok". Svěřila jsem se starší kolegyni, že co rodičům říct, když mají doma hajzlíka. Z její rady žiji dodnes: Uvědom si, že ti rodiče vědí, co mají doma a jdou sem s tím, že se doví ne vždy příjemné věci. Ty jim hned ve dveřích nemůžeš říct všechno. Nejprve chlapečka pochval - každý lze pochválit, třeba že má čisté boty nebo pečlivě učesanou pěšinku - rodič se uklidní, že je děťátko přece jenom hodné....a pak to začni sázet, že to není tak úplně, chtělo by to toto a ještě toto a támhleto a tamto... A musím říct, že s některými rodiči jsme se i zasmáli, nebyli si nepříjemní a začali jsme dobře spolupracovat. A moje rodičáky - vím, co mám doma, jsem kritičtější než je pravda. Vyslechnu, moc neodporuju, informace převážím, zhodnotím, předám dál a vypouštím z hlavy.
Jo já s hodinama doteď zápasím ty ručičky mě matou, tak mám hodiny na telefonu a digitálky a taky žiju
kozicka — #6 Já jsem zase nepochopila, proč jsme se museli učit těch sedm druhů zájmen nazpaměť. Respektive nejen sedm druhů, ale k nim všechny ty příklady. Jenž, jejž, jíž, jímž...
Samozřejmě už neumím vyjmenovat ani druhy (vztažné...? dál nevim), ani příklady.
kozicka — #6 To má chlapec pravdu, ale asi je mu jedno, o kolik lízátek víc vyrobí za směnu pracovitý dělník A než lempl B
Ono v mnoha věcech se u mě ukázalo, že je něco na rčení "Neučte se, život vás naučí". Ale to se těm školou povinným říct nedá.
jednapani — #5 Mne dostal syn, třetí třída, když jsem ho chválila, že mu jdou slovní úlohy, tak říkal, že prý to je to nejvíce ze života, co zatím berou, přece když jedno lízátko stojí 3koruny a má 20korun, tak si to musí dokázat spočítat, kolik mu vydají. Nemůžu mu naopak vysvětlit, k čemu mu je dokázat rozeznat předložku od spojky
Fuj, slovní úlohy! Auta jedoucí proti sobě nebo stíhající jedno druhé, bazény plnící se vodou tekoucí z několika otvorů různou rychlostí... Chudák můj tatínek, který se mi to opakovaně pokoušel vysvětlit, vesměs marně. Pro život jsem to naštěstí nepotřebovala. Pokud někam jedu a něco zapomenu doma, vím, že se musím vrátit a tudíž nemusím počítat, jakou rychlostí mě dohoní manžel v bodě B a čase T. Je mi úplně jedno, za jakou dobu se v továrně naplní lahvička parfému o objemu 50 či 100 ml a za jak dlouho vyasfaltujou 4 líní a jeden pracovitý naši ulici, to stejně neovlivním. S dětma jsme to nějak překonali, ani už se moc nepamatuju. Z "rodičáků" si vzpomínám jen na to, že za chabou účast jsme dostali vždycky vynadáno my, kteří jsme tam byli.
Jitulenka — #1 muj synovec loni v 8 tr dostal na vysvedceni ze zpevu 4 a to jen proto, ze zpevu propadnout nelze a to jen pro to, ze se nenaucil slova jedne pisnicky
,
Dante Alighieri — #2 jo ty nestastne slovni ukoly... kdy zdatny A kopal jako blazen 3x pres dvorek sem a tam zatimco B jenom 1x a neduzivy C kopal 4x pomalej nez A a o polovic rychlejc nez B v cervnu....kolik lopat pri tom zlomili? ano to v praktickem zivote opravdu hodne vyuziju
Slovní úlohy mi taky nešly. Pamatuji si, že jsem při písemkách postup tipovala! Třeba jsem dvě čísla, která byla k dispozici, navzájem vydělila nebo znásobila - jak jsem zrovna měla chuť. Tipování jsem aplikovala i při odečítání. Devět mínus dva? Třeba čtyři. Odčítat neumím dodnes - akorát už netipuji, ale používám kalkulačku i na triviální výpočty typu 27 mínus 11. A slovní úlohy naštěstí nepotřebuju.
To Dana: Tak to jste mi připomněla, tatéž dcérenka, o které píšu v článku, asi tak ve 2. třídě, se nadšeně přihlásila do pěveckého sboru. Za pár dní přišla s tím, že už tam nemusí chodit. Bylo mi to divné, ale jen do doby, než jsem si v žákovské knížce přečetla od paní učitelky, že její hlas neladí s hlasy ostatních dětí :-)))
