Myslím, že většina z nás, zaměstnaných žen, si každý rok s nastupujícím podzimem dává jedno velké a zásadní předsevzetí. Totiž že letos se opravdu nebude honit, šílet, uklízet a nakupovat vánoční dárky na poslední chvíli.
Ty nejstatečnější se dokonce hrdinsky holedbají, že nebudou péct ani vánoční cukroví a vychytrale si ho objednají v některé osvědčené provozovně.

Toť teorie. Tedy – pro většinu z nás. Jako skoro každé předsevzetí, i toto s postupujícím podzimem a blížícím se Ježíškem skončí zapomenuto kdesi v propadlišti dějin, a my více či méně propadáme vánočnímu běsnění.

Pravda, zpočátku ještě odoláváme, zavíráme oči před rozzářenými stromky ve všech výlohách a vztekle vypínáme televizní přijímač v okamžiku, kdy se v něm objeví cokoli, co symbolizuje Vánoce.

Nutno ovšem podotknout, že své původní předsevzetí dotáhne do vítězného konce jen hrstka nejodolnějších. My ostatní slabé povahy začínáme pravidelně po mikulášských oslavách šílet, zpytovat své svědomí a v náhlém záchvatu sebekritiky o vlastní nemožnosti se s vervou a střemhlav vrháme do všech příprav naráz.

V této chvíli nastupuje druhá fáze a my si dáváme nové předsevzetí, které praví, že příští rok začneme s přípravami na Vánoce nejlépe již koncem září, abychom se z toho v prosinci zase nehroutily.

Ne, skutečně to my ženy nemáme na tomto světě zrovna jednoduché. Děti posílají Ježíškovi ozdobné dopisy a vroucná přáníčka a manželé a partneři se – zcela nedotčeni nějakými Vánocemi, které ostatně budou až za 14 dnů – chovají tak jako po celý rok. A my, statečné Amazonky máme uběhané nohy, upatlané ruce a hlavu jako pátrací balón.

Také cítíte tu nespravedlnost? Po nocích šmouníme vosí hnízda a vanilkové rohlíčky, leštíme knoflíky u rádia, přemýšlíme, co komu ještě koupit a občas vyslechneme od své drahé polovičky, konzumující čerstvě upečené cukroví povzbuzující větu: „Že se na to nevyflákneš, prosím tě!“

Vrozená starost a teplo rodinného krbu a příjemnou domácí pohodu nám brání, abychom se dle výše zmíněné rady nezachovaly. Ó jak rády bychom se uprostřed toho všeho nejraději usadily se sklenkou nějakého jiskřivého moku – a třebas jenom s minerálkou – a dopřály si ten luxus vyfláknutí se na všechno.

Ale něco v nás nám v tom brání. Jakási neviditelná síla nás žene stále vpřed a my v průběhu prosince podáváme neskutečné výkony, padáme na ústa, abychom se vzápětí znovu zvedly a dotáhly vše do vítězného konce.

A pak, když nadejde den D, zjihle stojíme před vánočním stromečkem, kocháme se radostí svých blízkých a říkáme si, že to všechno stálo za to.

A potom konečně nadejde ta chvíle, kdy nám je dopřáno se usadit, nalít si do skleničky třeba Poděbradku a mohutně odplavit všechen ten stres, kterým jsme v uplynulých týdnech prošly.   

    
Reklama