I když je nejjistější koupit si žampion uměle vypěstovaný, chuť těch divokých je přece jen o něco „houbovější“ a lákavější. Jenže problém je, že žampion lze zaměnit i s několika jedovatými podobnými houbami, takže…
Pojďme se podívat na několik základních informací. Budete možná chytřejší, přesto to není návod na experimentování s houbou, o které si nejste jednoznačně jisti, že je jedlá!
Pečárka (někdy též nazývána žampion) polní
Má klobouk 3-8 cm v průměru, bílý, pokožku klobouku suchou, hedvábitou, vzácně šupinatou, lupeny jsou husté, růžové a později hnědé. Noha je bílá, se zúženou bází, prsten je slabý či úplně chybí, dužina se nezabarvuje po poranění a vůně a chuť je příjemná.
Roste často v kruzích na loukách a polích, zvláště tam, kde je nějaké to přírodní hnojení (hnůj, močůvka…), roste od května do října.
Další jedlá kolegyně, bývá o něco větší, 5-15 cm velký klobouk je bílý, ve stáří trochu žloutne, pokožka klobouku je suchá, hladká, někdy pod vlivem počasí rozpraskaná, lupeny jsou zprvu bílé, později lehce růžoví a hnědnou. Prstenec je výrazně kožovitý, při ještě uzavřeném klobouku můžeme vidět, že je paprsčitě zoubkatý, dužina je bílá, po odření žloutne a hlavně – voní po anýzu.
Roste na okrajích lesů, na polích, loukách či v parcích a zahradách, je hojná od května do října.
Lupeny jsou hlavním poznávacím znakem
Pokud si budeme dávat pozor na růžové či hnědé lupeny, otrava by měla být téměř vyloučena. Pečárka ovčí má lupeny světlejší, zde je poznávacím znakem anýzová vůně. Muchomůrky mají typický kalich skrytý často v zemi, proto houby neodřezávejte, ale raději vykruťte, ať je vidíte celé.
Záměny?
Pečárka zápašná, která je slabě jedovatá a je velmi podobná jedlým pečárkám. Její dužina také žloutne, a to velmi intenzivně, a páchne po karbolu či inkoustu. Spodní strana uzavřených klobouků není paprsčitě zoubkatá. Otrava se projeví průjmem a zvracením, ale nemívá vážnější následky.
Bedla lesklá je neškodně zaměnitelná, bedla je bílá a velmi podobná staršímu žampionu, je více rozvitá. Její lupeny jsou však čistě bílé a vyskytuje se velmi často ve společnosti pečárky ovčí. Ke konzumaci se však doporučuje jen opravdovým znalcům.
Muchomůrka bílá má bílou barvu lupenů a charakteristický kalich, na bázi je vidět pochva třeně. Je to bílá (někdy zvaná jarní) forma muchomůrky zelené, zapáchá však úplně stejně.
Muchomůrka citronová má klobouk světle citronově žlutý, lupeny bílé a dužina je cítit po syrových bramborách, je slabě jedovatá a roste nejčastěji pod borovicemi a smrky. Obsahuje stejný druh jedu jako ropuchy, po povaření však otrava bezprostředně neohrožuje na životě.
Muchomůrka jízlivá má mladé plodničky podobné vajíčku, poté se vytahuje ven třeň s kloboukem, který je v mládí slizký, později suchý, má bílou, blanitou pochvu a vůně je nepříjemná, ale výraznější až u starších plodnic. Roste pod jehličnany, více na horách, je smrtelně jedovatá, ale alespoň roste vzácně.
Zdroje:
Gerhardt: Sbíráme houby – ale správně (Knižní klub, 2006)
Speciál Vlasta: Český atlas hub (5/2006)
Nový komentář
Komentáře
Eliza: sbírám masáky,jsou ale záměnné s nějakou muchomůrkou.Protože jsem se z dovolené vrátila živa a zdráva,byly všechny jedlé
O šafránkách jsem neslyšela.
jíte někdo špičky? Mívám na ně chuť, hezky voní, ale ještě jsem nesebrala odvahu je sebrat.
Eliza: Taky jsem na to koukala na wikině jako blázen. No a, mně chutnají.
Jojo, hřib dutohohý. Jsem netušila, že je to hřib.
Šafránky sbírám, jsou krásné, ale teď mi v chytré knize napsali že jsou nejedlé - tedy nikoli jedovaté, ale nechutné. Tak nevím, mě chutnají.
dutonožky? jako hřib dutonohý? ještě sbáráme pošvatky, ty mají taky dutou nohu, ale těžko by se z nich dělal řízek
Už to mám. Miluju gůgl.
Ťapina: S těmi mám největší problém, splývají mi s šafránkami a já si teď ne a ne vybavit, co mají na spodku klobouku.
Dutonožky
Meander: Dutohožky jsem objevila teď po letech na Moravě, ty jsem poznala bezpečně (ono to má ještě tu zradu, že jak jdeš na houby na druhý konec republiky, tak jich půlka může mít úplně jiný odstín) a přes počáteční nedůvěru všichni přítomní mlaskali nad řízkama
Ťapina: Taky tak. Já spíš vyšla ze cviku. A pevně jsem věřila tomu, že mě rodiče nechtějí otrávit.
Sbírali jsme podzemky, šafránky, dutonožky a kdejaké další hrůzy. A přežili. 
Meander: Já jsem poznala jako dítě spolehlivě všechno, co se sbírá, ale teď už si tak jistá nejsem. Možná je to tím, že tenkrát jsem nad tím tolik nepřemýšlela
Nevěřím tomu, že někdo nepozná růžovku.
Náš táta sbíral kdejakou prašivku. Já je taky znám, ale už nesbírám. Nechci nikoho děsit.
RenataP: U jiných hub ne, ale ty, co jsou zaměnitelné s růžovkama, ty červivé nebývají.
Ťapina: no nejsem si jistá u jiných hub, i to může být smrtelný omyl
červy žerou i jedovatky
RenataP: Já se taky řídím tím, že jak to žerou červíci, tak já můžu taky - u růžovek
Venny2: manžel je výborný znalec hub a růžovky miluje. Snad tisíckrát mi ty rozdíly ukazoval, ale já sama se neodvažuji nikdy tvrdit, jestli je to ona, či ne. Vždy musí projít jeho kontrolou.
Největší nebezpečí záměny je prý u růžovek malých, které mají klobouček ještě neroztažený. Ale jak psala Eliza, růžovka má svůj název už z toho důvodu, že když ji v kloboučku nalomíš, tak zrůžoví.
Venny: koukám do chytré knihy: růžoví, jak píše Eliza a spodek nožičky, hlízovitá báze, bývá prý téměř vždy červavá.
Záměna je možná za muchomůrku tygrovanou, ta nečervená na řezu, je cítit po ředkvičkách a bradavky na klobouku jsou čistě bílé, kdežto růžovka je má špinavě bílé.
No já bych si to ale neriskla, i když bych je taky ráda ochutnala...
to je jednoduché, růžovka po poranění zrůžoví, třeň - nožka nemá kalich ale takovou jako bambuli. Co nevypadá tzpicky, to radši nesbírám
