Pochopit proč naše miminko pláče je pro každou matku těžší než cokoli jiného. Ač je to na počátku jediný prostředek komunikace našeho dítěte a je pochopitelný, přesto nás pláč irituje a je nám nepříjemný. Jak porozumět dětskému pláči?
Kojenec nikdy nepláče bezdůvodně. Sděluje nám nějaký svůj problém, který si přeje vyřešit. A nejlépe hned. Důvodů k pláči může být hned několik, příkladem je hlad, bolest, teplo nebo naopak chlad, osamělost či přemíra vzruchů, nepříjemné pocity spojené s mokrou plínkou, atd. Rozklíčovat důvod pláče v konkrétní chvíli je někdy složité.
„Nechte ho vybrečet“
Mylné hlásání z dob minulých je snad již překonáno. To doporučovalo čerstvým maminkám, že nejlepší řešením, jak utišit dětský pláč, je příliš na něj nereagovat. Pláč novorozenců a malých kojenců přitom není manipulativní ani vypočítavý, takových složitých triků nejsou děti schopny. A pokud děti časem opravdu přestaly plakat, bylo to spíše rezignací, kterou si ale odnáší dál…
Jak dětský pláč vnímají současné maminky? Zeptaly jsme se dvou z nich.
Dětský pláč je „mocná zbraň“
Kateřina Osičková - Mamalive.cz
Myslím, že jedna z nejčastějších obav zejména maminek čekajících první miminko, je právě to, že nepoznají, co jejich děťátko trápí a proč pláče. I já se toho bála a myslím, že právě tento strach a nejistota v kombinaci s únavou způsobily, že naše první miminko bylo v prvních týdnech trochu uplakané. Prostě jsem svoji nervozitu na naši holčičku přenesla.
Ale ano, velmi rychle jsme rozpoznali, zda miminko trápí hlad, je unavené a chce uložit nebo je to bolest bříška a chce pomoct. Díky těmto zkušenostem máme „náskok“ u našeho druhého miminka - víme přesně, jak chovat a houpat, aby bříško nebolelo, víme, že režim v jídle a spánku je potřeba - a proto pláči často předcházíme. Myslím, že je důležité zejména v prvních týdnech miminku hodně „naslouchat“, respektovat jeho potřeby - dodáme mu tím klid, protože bude vědět, že jsme tu pro něj. Nám je odměnou pohodové dítě, které nám plně důvěřuje.
Někdo tomu říká kontaktní rodičovství, já tomu říkám „být máma“
Babora Aydin - autorka našeho seriálu Jak se rodí v zahraničí
Když se narodila moje dcera, zažily jsme pár krušných nocí plných pláče. Jejího i mého. Nevěděla jsem, co dělat, a okolí mi říkalo, ať ji prostě dám do postýlky a nechám vyřvat. Je přebalená, nakojená, tak co. Vrtalo mi to hlavou, byla jsem nalomená, ale nakonec jsem na jejich rady nedala. A dobře jsem udělala.
Dceři je rok, možná je brzy na to dělat nějaké závěry, ale už teď vidím, že jsme na nejlepší cestě být skvělými parťačkami. Věřím, že už teď se v našem vztahu odráží to, že jsem ji neodložila do postýlky, když ji třeba něco bolelo, nebo jenom chtěla cítit moji přítomnost. Plakala, když nemohla usnout, a já ji nosila v náručí, dokud spokojeně nespala. Okolí si klepalo na čelo. Nevím, kolik jsem takhle nachodila metrů, možná i kilometrů, ale kdykoliv bude potřeba, budu ji v náručí nosit zase, třeba tisíc mil:-)
Vím, že ve chvílích, kdy mě dcera nejvíc potřebovala, a stále potřebuje, jsem tu pro ni. Věří mi. Kojím ji na požádání a často se nosí v šátku. Někdo tomu říká kontaktní rodičovství, já tomu říkám „být máma“. Myslím si totiž, že reagovat na potřeby dítěte, a především na jeho pláč, je to nejmenší, co můžeme pro dítě udělat. Dítě se neumí vyjádřit, a pokud není spokojené, tak pláče. Chce mámu. A máma, alespoň podle mě, není ta, která dítě porodila a stará se o něj, ale ta, která mu dává lásku a reaguje na jeho potřeby.
Nový komentář
Komentáře
Moc fajn článek.