Mám přítelkyni, s níž její patnáctiletá dcera vůbec nemluví. Občas z toho má červené oči. Jiná má dceru, která někdy pusu ani nezavře. Ale bohužel z ní jdou jen žlučovité ironické řeči, všechny kolem kritizující, napadající, zraňující. Ve své bezbřehosti jde tak daleko, že neváhá skandalizovat vlastní rodinu udáním za násilí. Na matčino domlouvání i na jakýkoliv dotyk reaguje dcera 
"Mám takového milého žáka, a tak jsem jej při jedné příležitosti objala kolem ramen. Ten se na mě obořil se slovy: Vy jste snad pedofilka, paní profesorko! Zachvátil mě zmatek, hořkost a zlost. Pamatuji si, že já jako studentka jsem byla moc ráda, když mi dal oblíbený profesor najevo svoji náklonnost. Myslím, že to nikdy nebylo něco, co by hraničilo s dobrým vkusem,“ přišla za mnou přítelkyně – profesorka prestižního gymnázia. Jak to je s dotýkáním se dětí? Můžeme je ještě vlastně pohladit po vlasech, nebo poplácat po ramenech? Kde je to zákonné jednání a kde už zneužívání?
Říkáte si, co s tímto tématem na začátku prázdnin? Ale ono je aplikovatelné na rodinu, kroužek, na pobyt dětí u příbuzných i přátel, na mládežnický turistický tábor. Mnoho učitelů si povzdechne nad svým údělem. Dle nich nemají velkou šanci děti usměrnit, když jejich chování překračuje únosnou míru školního pořádku. "Když nadávky jsou až moc hrubé a agresivita některých je neúnosná, co nám zbývá? Dát jim psát 100krát - budu slušný a podobně? Jaký trest jim můžeme dát? Křik je ničení si vlastních hlasivek, domluva je k smíchu. Urážky vůči pedagogům jsou každodenní záležitostí," říkají.
Rozumní výchovní pracovníci připouštějí, že situace pro dnešní děti je omnoho náročnější než pro generace předcházející. „My jsme měli alespoň nějaké hranice, oni v domnění, že všechno můžou, jsou ve svém jednání jak utržení ze řetězu. Svoboda je krásná, ale děti - stejně jako všichni v naší společnosti – neumějí s ní pracovat. Jak je to však mohou naučit rodiče, kteří taky o 
Někdo mi nedávno dal do ruky list papíru s nadpisem Desatero pro rodiče puberťáka. I když se tato rukověť snaží nahlížet náš problém z té humorné stránky, je na ní mnoho pravdy. Přečtěte si a dejte - nebo nedejte mi za pravdu:
- Pijte střídmě, leč pravidelně. Jedině tak lze přežít.
- Mějte je přese všechno rádi.
- Mluví-li s vámi, naslouchejte jim. Nemluví-li s vámi, nedorážejte.
- Chvalte je. Neříkejte, že není zač, něco se vždycky najde. Hledejte!
- Odpusťte si řeči o tom, jací jste byli, když vám bylo 15. Byli-li jste stejní, tak vidíte.
- Buďte s nimi, stojí-li o to. Stojí-li o to, nestojí si zas tak špatně.
- Dopřejte jim soukromí.
- Tu a tam se poohlédněte, kde je máte. Co když po pátém rumu nemohou trefit domů.
- Vězte, že každá trampota má svou mez a i ta „vaše“ puberta jednou skončí.
- Nezabíjejte je!
Odmaturovali jste? Nejste dospělí! Máte vysokoškolský diplom? Žádné potvrzení dospělosti. Porodila jste dítě? Stále nic! Až přežijete pubertu vlastného dítěte, dokážete, že je z vás hotový člověk! K rozporuplnému období, které prožívá několik mých přátel se svými dětmi, i já se svojí dcerou, se snažím přistupovat konstruktivně. Moc to nejde! Vždy, když mi je nejhůř, říkám si: To, v čem se nachází moje holčička, je jako kukla. Ošklivá, pevná, omezující. Ale ona praskne a objeví se motýl. Krásný, barevný, svobodný.
Nový komentář
Komentáře
Po přečtení článku jsem děsně móc ráda, že jsem měla doma vždycky jen toho krásně vybarveného motýlka
mám tři, teď už dospělé, dcery a každá prošla pubertou bez ztráty kytičky 
marta-b: já teda vůbec nejsem zastáncem tvrdé výchovy, ale myslím, že děti si dovolují k rodičům jen tolik, kolik jim oni sami dovolí..
Měla jsem bouřlivou pubertu, ale trvalo to jenom asi čtvrt roku, kdy jsem chodila s takovým divným individuem
. Naši čekali, jak se to vyvrbí a mně samotný pak došlo, že takhle taky nechci žít ... a přešlo mě to. Takže se dá říct, že jsem měla pubertu docela v pohodě. Neteři je teďka devět a někdy bych jí rozthla jako hada, když svojí mámě řiká tak nabučeně "jasně, mami, no jasně, TY to víš určitě nejlí..." a kroutí přitom očima. To je pak na 
Dneska ty děti dospívaj tak nějak dřív nebo co.
sharonka: beruška2: já mám dva kluky a vždy jsem hrozně chtěla holčičku-ale když teď vidím u kamarádky 6leté
jak umí být nafoukla a načuřená, tak jsem za ty kluky ráda- ti si alespoň na nic nehrajou, zdají se mi /kluci/ takoví upřímnější....
sharonka: Jako bych četla o svých dětech. S tou výjimkou, že synovi je 8. Někdy mám na ně děsný vztek a vážně zuřím, ale někdy, když vidím ten
nafučený a uražený objičej chce se mi hrozně smát. Bohužel to sem tam nevydržím a to je pak 
teprve 
. POkaždé si vzpomenu na svoji pubertu a na maminu. Co si ode mně a sestry o rok mladší (takže to měla tuplovaně) vytrpěla. Boží mlýny melou pomalu ale jistě 
!
. Je to takový můj soukromý výraz pod dojmem televizní produkce této země (aspoň většiny). Je mi jasné, že nic není jenom černé nebo bílé.
Suzanne: tušila jsem, že někoho tím výrazem naštvu
Náš
je taková kukla ve stylu "tichá voda břehy mele". Doma je to celkem v poklidu, ví že se mnou neradno diskutovat, protože potom několik dlouhých minut hlasem vyšším o dvě oktávy vysvětluju, že "na to nádobí musí jít hned, že ten talíř nebudu nad plným odkapávačem držet ve vzduchu" apod., taže se poučil, většinou jde, udělá co chci a má klid. Řekla jsem mu taky totiž, že myslet si o svých rodičích a kantorech může co chce, ale běda jak to dá najevo
. Ve škole je asi trošku větší kápo. Teď půjde na střední, tak doufám, že ho učení zaměstná a bude nějaký čas trvat, než se tam projeví. Mnohem větší problémy mám s 
, které je 9. Věčně nafučená, vymýšlí si nad oblečením, půl dne trvá, než si po návratu ze školy vybalí aktovku a začne něco dělat. S bráchou se absolutně neumějí bavit normálně, jen samé žalování a vyčítání, jak dlouho je kdo u počítače. Fakt si někdy říkám, že jestli překonám jejich pubertu, tak budu akorát zralá do domova důchodců, protože zestárnu o 100 let. Těší mě, že je nás takových spolubojovnic víc. Tak pevné nervy všem s těmi našimi 
.
Já bych radila taky trochu těm pubescentům věřit - v rámci jejich povahy, jistě je za těch náct let znáte. Já taky nebyla zrovna výkvět poslušnosti, ale fakt se mě dotklo, když mi naši obden kontrolovali předloktí, jestli si něco nepíchám.
Na SŠ jsem normálně prospívala, podařilo se mi odmaturovat velmi dobře, jen se mi těžko hledaly kamarádky, melíry, spodní prádlo, lakované nehty a diskotéky mě tenkrát moc netáhly, kamarádila jsem se s holkou, která sice tu marjánu kouřila, ale aspoň jse si měly o čem povídat a společně někam chodit (čím vytahanější trika a roztrhanějčí rifle tím lepší, muzika, knížky). Pro to ale mí rodiče neměli pochopení
A protože máma byla s profesorama i jinak v kontaktu, tak se jí vše doneslo zatepla
Mkoc hezké!
Už aby se nám ty naše kukly
vylouply.
Bude to fajn, uvidíš!!! A díky.
borufka: bylo by jistě zajímavé prohodit pár slov s tvými rodiči, jestli mají na věc stejný názor?
gerdo, přečti si pár historických románů a popřemýšlej. Slovo puberta se tam sice nevyskytuje, nicméně období vzdoru, strachu, zoufalství a tápání ano. Mladí básníci... romantičtí hrdinové...
moc hezký článek
..
....
taky to u nás právě začíná, synovi je 14 a kolikrát si říkám, kam se poděl ten roztomilej chlapeček pro kterýho byla jeho mamka vším
liman:myslím, že cesta k zodpovědnosti může jít pomalu, ale jistě zadáváním malých úkolů. Důležité je ale trvat na jejich soustavném plnění. A nebýt líný kontrolovat. Jak se říká důvěřuj, ale prověřuj. Znám mnoho příkladů, kdy rodiče v afektu zakázali a přikázali a potom během času jaksi zapomněli a vše sklouzlo do starých kolejí. Pokud je požadavek rozumný a nijak dítě fyzicky a mentálně nezatěžuje a je úměrný jeho věku, říkám proč ne? Klasika je třeba, když dítě škemrá o psa. Týden se s ním pomazlí, pak zjistí, že se s ním musí jít i v dešti a i když je v TV detektivka. Tak začnou venčit rodiče, pokud ho nechtějí dát do útulku. Právě trváním na svých povinnostech, že převzal zodpovědnost za něco živého, co je na něm závislé, to je začátek .Ale také říkám. Každý člověk je individualita a naučných knížek je halda. A taky jsou většinou právě z důvodů té lidské individuality nanic.
beruška2: Holka, jak kde v USA. Bydlela jsem v rodině s 5 dětmi. Velmi dobře zorganizovaná domácnost - pracovali všichni členové rodiny. Volnost sice byla, ale když se něco přehánělo, řekli rodiče stop. Postupně jsem takhle vystřídala 3 rodiny. V poslední se mi moc nelíbilo, ale to bylo spíš jinou atmosférou, ne výchovou či nevýchovou dětí. Trend "volné výchovy" tam byl znát, nicméně ve velmi jasných mantinelech. Líbilo se mi to moc, vychovávám tak už 13 let. No...teď se asi ukáže
gerdo, ono té práce, zvláště když žijeme v městském bytě, až tak moc není, aby se dal puberťák unavit.
Možná se dříve v literatuře neobjevoval termín puberta, ale období vzdoru a negace je tam zmiňováno hodně často. A jak se to liší od té dnešní puberty? Snad jen tím, že dřív mládež více než dnes uznávala "autority".
20. jsem byla já, neuvědomila jsme si, že nejsem přihlášená.
petraho: nemyslím, že to máme zmáknuté, ale vždy po nějakém ataku je očekávána moje reakce - vždy je předpokládáno, že se naštvu, budu řvát, padne facka nebo dvě, ale že budu mluvit tiše, že se usměju a řeknu jim co vlastně ode mne čekaly (vadí jim, že to dopspělý ví předem, protože si to sám zažil), tak se dostanou z protestu do zvědavosti a odtud je kousek k parnreství a dohodě. Jen to proboha neberte jako návod - každý je jiný a těžko takto radit - co vychází mi, nemusí vůbec fungovat jinde a navíc - kdoví, jestli to se mnou jen tak nehrají, abych měl radost nebo vztek - co já vím. Mám jen ten pocit, že to jakž takž zvládáme.To je vše.
K těm příkazům a zákazům snad sáhne každý - ale lepší je, aby si řekly o trest samy - ví co provedly, zvolí si trest nebo jen řešení situace - ale zase, to je jen moje doměnka, že to tak funguje - vím sám , že jsem mockrát v tomto svém pubertálním období byl jako dynamit, jen jsem už nechtěl dále prudit a tak jsem přistoupil na hru. Ale co jsem si myslel, to snad nikdo nikdy nesmí vědět. Přitom dnes je mi jasné, že naši přesně věděli, co se ve mně odehrávalo a dovedli mne ošálit tak, že jsem to začal brát.
liman:
děti prostě mají v té době "naprogramováno" odrážet se do vlastního života od svých rodičů
Hezký článek a desatero je perfektní. Těší mě zjištění, že vlastně podle něho už pět let žiju. Akorát mi moc nejde to chválení, ale když ono není co chválit! Občas už na chvilinku zahlédnu světýlko na konci tunelu. Tak snad za pár letu už bude líp
. Ale už to není tak často 
liman: dcera se k jiným lidem chová dobře, působí dojmem, že je dobře vychovaná. Ale doma, a zejména na mě, se musí "vyškrtat". Malichernosti házím za hlavu, ale v zásadních věcech neustupuji a pak je u nás dost hlučno. A taky se raduje, když se jí podaří mě "vytočit"
hezké
hlavně to desatero 
). 
já myslim, že dětem můžeme dát jediné - LÁSKU. nezáleží, jestli je budeme trestat hodně nebo málo, jestli na ně budeme mít kvůli práci málo času, jestli budou mít dobře uvařeno, vypráno. jestli si nabijou pusu jednou nebo stokrát. nejdůležitější je, že vědí, že je má někdo rád a JE TU PRO NĚ. pak zvládnou všechno. a my s nima.
bohužel nestačí si v pubertě začít zoufat. základy se kladly už někde mnohem dřív
víte, včera jsem byla u mojeho strejdy, kterým se teď ve 30 narodilo dítě. já tomu říkám "selka přišla na zámek". uviděla bohatýho chlapa (43) "s barákem", omotala kolem prstu a POŘÍDILA si dítě. ano, ona si ho skutečně "pořídila", jako si pořizujeme televizi nebo pračku. přečetla si návod, plní instrukce (dodat zdroj energie, čistit, užívat šetrně...
Jak to tady tak čtu, tak mám pocit, že jsme s ženou žili na jiné planetě. Oba kluci byli dost rozumní, samozřejmě že na vše podstatné byla odpověď "španělsky" (bůůůů, béé, hmmm...),
ale jinak to celkem (snad) šlo. Puberta se u obou obešla bez nějakých větších konfliktů, snad asi proto, že jsme se je snažili vždy brát jako partnery a tím jim vzali možnost se schovat za tu svou pubertu. I když myslím, že jejich mínění o nás rodičích v té době bylo asi hodně bídné, protože přeci jen oni věděli, co je dobré a co není, přece jen to odeznělo v klidu.
Každý z kluků byl a je jiný, má jiné priority, ale i tento čas by fajn.
Možná, že to bylo taky tím, že jsou to kluci (dnes 23 a 20).
U příbuzných pozoruji jejich dcerky a nestačím se divit, kam až jim je dovoleno jít, jak se chovají k rodičům. Přitom vím, že když si s neteřemi promluvím, dám jim prostor, ve kterém mohou řádit (mantinely chování ke mně a mé rodině), zastaví se vždy na této hranici, pokud ji překročí, omluví se, což je jejich rodičům nepochopitelné. Jsem přesvědčen, že to je tím, že rodiče jsou asi ti nejbližší, které mohou napadat za cokoli, využívají snahy rodičů je nedráždit a přitom k něčemu vést (takže rodič ustupuje z pozice toho, kdo rozhoduje) a navíc co může být příjemnějšího, než své "staré a nemožné" rodiče pěkně vytočit. To je přece takový "vodvaz"!