Dlouho jsem hledala vhodnou literaturu, která by mi ohledně této problematiky mohla pomoci. Pátrala jsem v knihkupectvích a knihovnách, ale zdálo se, že na toto téma žádná kniha v posledních letech nebyla vydána.
Před několika měsíci jsem měla konečně štěstí a v jednom malém knihkupectví jsem objevila novou knihu s titulem "Pomozte svému dítěti naučit se cizí jazyk". 
Napsala ji mezinárodně uznávaná anglická autorka a učitelka cizích jazyků, paní Opal Dunn. K důvěře v texty této autorky mi pomohl fakt, že ona naučila své děti hned třem cizím jazykům. To vše bez formálního vzdělání v oblasti cizích jazyků, měla jen velký zájem a nadšení.

Pokusím se vám velmi zkráceně a heslovitě popsat, jakými pravidly se přitom řídila.
Hlavním faktorem, proč můžete právě vy své dítě dobře učit, je váš cit a odhad. Jen vy totiž správně odhadnete, kdy se vaše dítě soustředí a také již ze zkušenosti víte, jak udržet jeho zájem. Dojde vám tedy, kdy je třeba látku zlehčit, např. vtipem, anebo kdy je na místě dítě pochválit. Vycítíte to neskonale lépe než kterýkoli jiný učitel.
Další fakt, který právě vám může být při výuce nápomocen je ten, že vy jste již své dítě jeden jazyk naučili. Dělali jste to podvědomě,  opakováním a přidáváním slov do vět. Pro tento způsob učení je užíván výraz „rodičovský jazyk“.  (Např. říkáme - auto, později - to je auto, to je červené auto, to je veliké červené auto, apod.)
Věděli jste, které slovo dělá dítěti problém, a tak jste ho více používali, popř. vysvětlovali. Při výuce dalšího jazyka je třeba postupovat stejně.
Děti se o cizí jazyk zajímají. Slyší, že zní jinak, a líbí se jim odlišná intonace. Pokud na ně budete mluvit a používat „rodičovský  jazyk“, jejich zájem se bude zvyšovat. Zpočátku budete mluvit převážně vy, ale tím se nenechte odradit. Vždyť tomu tak bylo i při výuce jazyka rodného.
Autorka dále v knize sděluje, že pokud cizí řeč neovládáte perfektně, výuce to nevadí. Dítě je v intonacích a výslovnostech velice flexibilní a časem tedy vše může upravit. (Předpokládá se, že ve vyspělejším věku bude ve studiu pokračovat u jiných učitelů.) Zde se nabízí otázka, jestli je lépe nemluvit cizí řečí vůbec, anebo se špatným přízvukem či s občasnou chybou.
Kniha dále nabízí rady při výběru učebního materiálu, plánování učiva a jsou zde uvedeny metody a pomůcky při již pokročilém stadiu výuky. 

 Ohledně tohoto tématu jsem také narazila na odborný článek v časopise, který nesl název "Co se v mládí naučíš".
Zabýval se hlavně duševním vývojem dítěte, konkrétně tedy vývojem dětského vnímání a nejrozšířenějším pojmem zde byla "otevřená okna". Pokusím se vlastním jazykem vysvětlit tento psychologický pojem. „Otevřeným okénkem“ je zde nazýváno období našich životů, kdy je náš mozek otevřenější pro vstřebávání a učení určitých věcí. Z logických důvodů je pro výuku jazyků „otevřeno“ v útlém mládí, kdy se učíme náš rodný jazyk.
Neznamená to, že by se naše mysl pro učení jazyka po dovršení určitého věku zcela uzavřela, ale čím jsme starší, vstřebáváme, v tomto případě jazykové vědomosti, stále s většími obtížemi.
Dále cituji z článku, jak k tomuto poznatku psychologové došli.

Craig a Sharon Ramešovi z University of Alabama přinesli další zdánlivě nezvratný důkaz o zásadním významu „otevřeného okna“ v prvních třech letech lidského života. Sledovali duševní rozvoj více než 1 000 dětí, které absolvovaly vzdělávací kursy v rozdílných etapách života. V prvním případě chodily do kursů děti ve věku předškolním, ve druhém navštěvovaly srovnatelné kursy až v letech školní docházky. Časnější školení (absolvování kursů před vstupem do školy) otevřelo dětem cestu k vyššímu IQ a k lepším studijním výsledkům než „opožděné školení“ během školní docházky. 
Při učení cizích jazyků se zdá být nesporné, že se mladý člověk naučí hovořit cizí řečí tak plynně, jak se to dospělému člověku podaří jen zcela výjimečně. Dokazují to například sledování Elissy Newportové působící na newyorské University of Rochester. Ta sledovala korejské a čínské přistěhovalce do Spojených Států, kteří se začali učit angličtinu v rozmezí od 3 do 39 let.
Z jejího sledování vyšlo zřetelně najevo, že tříleté dítě se za tři roky naučilo mnohem více, než když se stejně dlouhou dobu učil anglicky třicátník.

Tolik tedy z literatury a odborných textů.
Pro ověření těchto faktů a také hlavně pro ujištění, že svým dětem svou snahou o výuku cizího jazyka nemohu uškodit, jsem zašla za dětskou neuroložkou, Mudr. Miluškou Neubergerovou. 
Tato lékařka je pro mne důvěryhodná osoba, s řadou let praxe a zkušeností. Zeptala jsem se jí tedy:

„Nemohu své dvouleté dceři nijak ublížit, či zmást ji, pokud se lehkou formou pokusím o výuku cizího jazyka?“
MUDr. Neubergerová odpověděla:
„Pokud je dítě zdravé a normálně se duševně vyvíjí, nemůže mu takováto aktivita nijak uškodit. Dle mého názoru je nejlepší, pokud jeden z partnerů mluví na dítě jazykem rodným a druhý partner používá pouze cizí jazyk.
Na druhou stranu se domnívám, že není třeba tolik spěchat. Můj syn začal s angličtinou ve čtvrté třídě a teď na prahu dospělosti mluví velice dobře.“

Na závěr je nutné poznamenat, že autorka výše uvedené knihy se shoduje s MUDr. Neubergerovou ve věkové hranici, vhodné pro začátek učení. Obě uvádějí přibližně stejný věk dětí, tedy okolo osmi let.
Já se však nechala poněkud přesvědčit „okénky“ a mými vlastními zkušenostmi. Já osobně jsem se ve svém životě pokusila o studium dvou světových jazyků a stálo mě to ohromnou spoustu času a dřiny. Začala jsem se učit poměrně pozdě, a tak nikdy nedosáhnu v tomto směru takových znalostí, které by pro mne byly uspokojující. To zřejmě pohání moje nadšení a elán vyučovat vlastní dceru.

Téměř přesně ve věku dvou a půl let své dcery jsem začala. Zakoupila jsem první učebnici s Ferdou mravencem, který spolu se svými kamarády v knize promlouvá pouze anglicky. Hned zpočátku jsem byla velice mile překvapena. Dcera nadšeně opakovala nové výrazy a během prvního týdne (věnujeme výuce každý den zhruba půl hodiny) si pamatovala pár výrazů.
Od té doby uplynuly necelé tři měsíce a situace vypadá následovně.
Dcera umí zhruba několik desítek slovíček a reaguje na krátké věty typu – vstaň, jdi do postele, dej mi pusu, nedělej to, apod.
Například pro sněhuláka a motýla použije jako první anglický výraz. Jediná osoba, která je z toho popletená, je babička.
Jsem přesvědčená, že se to dceři bude v životě hodit. Výuka ji očividně baví a před nedávnem jsme pořídili videokazetu s angličtinou pro děti. Animované dětské postavy zde zpívají a komunikují v angličtině. Dcera to vnímá jako pohádku a začíná si v angličtině pobrukovat.

Na závěr bych ráda poznamenala, že  přesto, že jsem pyšná matka, tak sobě i vám přiznám, že má dcera je průměrné dítě. To jen pro případ, že by tento článek snad někomu vyzněl jako samochvála, či opěvování zázračných schopností mého potomka. Je jen zvídavá jako každé jiné dítě a já se rozhodla její zvědavost ukájet také tímto způsobem.
Pomáhá mi v tom touha potom, aby to mé dítě mělo v životě snad o trochu snadnější než já.

 

 

Zdroje: Opal Dunn, "Pomozte svému dítěti naučit se cizí jazyk"
           J. Pavlíček, "Co se v mládí naučíš", časopis Science and Technology, ročník 57/2003