Jsou místa, kam když přijdete, cítíte se hned dobře. Mohou tam být oprýskané zdi, pouze studená voda a topení ve stylu udělej si sám, ale vy na sto procent víte, že tady jste doma. Pak buď v tom domě bydlíte, nebo v něm strávíte alespoň volný čas. A najednou se stane, že jej musíte opustit. Říkám vám, je to jako opustit blízkého přítele.

Přišla jsem tam za velmi smutných okolností: na pohřeb otci mého kluka. Starý měšťanský dům blízko hlavního náměstí s vikýřem a věžičkou. Něco takového v mých dvacetiletých očích plných zamilovanosti a romantiky znamenalo lásku do konce života. Překročila jsem bránu a uviděla dvůr posetý sněhem. Jenom od zadního schodiště se vinula pěšinka směrem do zahrady. Lomila se kolem nádherného stromu, který měl velmi zvláštní strukturu kůry i tvar koruny. Tenkrát jsem poprvé slyšela ten podivný název: Ginko biloba. Po čase jsem se dověděla, že má i domácí název, i když  v našich středoevropských podmínkách není strom zcela zabydlen: Jinan dvoulaločný. To byl domov mého nastávajícího manžela, odkud jsme právě vyprovázeli jeho otce.

Dům měl historii a dokonce svojí legendu, což jsem jako dívka z novostavby obyčejného rodinného domu, značně ocenila. Byl prý postaven v roce 1907 důstojníkem šlechtického rodu pro jeho milenku, kterou si pro její nízký původ nemohl vzít. Dalšími obyvateli byla pak židovská rodina, která byla ve válce deportována. Po dalších majitelích se dostal do rukou rodičům mého kluka a teď, když oni už nežijí, je náš. Vskutku to byl nejúžasnější dům, v jakém jsem v životě pobývala. Nejenom architekturou, zahradou a milovaným stromem na dvoře, ale duchem všech zajímavých lidí, kteří v něm žili.

Jezdili jsme do něj jako studenti, pak jako mladí manželé i se svými dvěmi dcerami. Pro ně to byl domov. A ne dvojpokoják v paneláku, který jsme za domov léta vydávali. Představy o renovaci, o trvalém přestěhování se, zůstaly pouze snem. Jenomže pak nastala situace, která nutně přijít musela. Jak se říká: Když nejde hospodář na střechu, jde střecha na hospodáře. A bohužel v našem případě, nešlo jenom o střechu. A tak nastalo bolestně rozhodování, co dál. Pokud se o prodeji jenom mluvilo – a trvalo to několik let – nikdo z nás si skutečnost, že dům budeme muset opustit, nepřipouštěl. Až přišel ten okamžik a kupec složil peníze a požadoval termín vystěhování.

Moje holky stále nevěřily, že je to pravda, a mě od totálního smutku odvracela pouze pragmatická skutečnost, že prodej nám pomůže k většímu bytu. Náš krásný starý dům potřeboval investice a my je neměli. Stále vidím přátele na dvoře kolem ohně a slyším kapky deště na prosklené terase, kde jsme po letním obědě hrávali žolíky. Tam jsem zavařovala ještě jako čerstvá novomanželka první meruňky a švestky. Tam jsem obvazovala kolínka našim i sousedovic dětem, když příliš rychle prchaly po strmých schodech nahoru nebo dolů. Tam jsem začala malovat skutečné obrazy, velkoformátové a olejem.

A pak nastal ten moment a já mám teď problém o tom psát, protože mám oči plné slz. Chtěli jsme si toho tolik vzít. Počítali jsme s tím i s oním, ale nakonec toho k odnesení zbylo málo. Starý nábytek z padesátých let by se do našeho, byť nového a prostornějšího bytu, vůbec nevešel. Rozdali jsme jej známým v okolí. Omlácené hrníčky, porcelán z věna mé tchyně, kterou jsem nikdy nepoznala, peřiny, které nás hřály tolik krásných let. To všechno těší už jiné lidi.

Jak lehce se dokážu rozžehnat s věcmi, tak těžko mi bylo loučit se s místem. Se stromy, miláčkem Ginko, který se stal členem rodiny, neboť od doby, když jej nechtěně můj, tenkrát ještě jenom nastávající,  muž ožehnul ohněm, jsme jej vnímali jako živou bytost. Byla ne něm upevněna šňůra na plínky a později si děti kolem jeho kmene udělaly ochoz, a pak následně bunkr. Jeho štíhlé větve bylo vidět do daleka. Jak jen od něho odejít? Objala jsem jej a s očima plnými slz jsem mu vyznala lásku. Jemu a i našemu úžasnému starému domu. Slovy plnými něhy jsem děkovala za osvěžující stín v horkých dnech, za pokoj a pohodu, kterou jsme našli ve zdech domu a pod korunou stromu. Je to jedna z největších ztrát v mém životě, a i když se utěšuji vědomím, že domu se dostane oprav, že v něm bude opět život, a to každodenně, stále mě bolí srdce.

Říká se, že život je změna a že na všem je potřeba hledat to dobré. Snažím se. Věřím, že noví majitelé budou mít dům stejně rádi jako my a že stromům neublíží. Pokouším se vidět dobré věci, které tato ztráta přinesla, a zamilovat si náš nový byt. Asi bych neuvěřila, kdyby mi někdo řekl, že může být i první láska k místu, kde je vám nejlépe na světě. Jenomže, já jsem ji prožila a můžu proto říct: Je nesmírně těžké opouštět dům svých snů.

 
Reklama