„Já nikomu nic nezávidím.“
„Tak to ti závidím, ale v dobrém.“


Slyšíte sama sebe? A říkáte to upřímně, nebo cítíte, že je to trochu jinak? Asi budete souhlasit s tím, že rady proti závistivcům najdeme všude, ale naše vlastní závist jako by neexistovala. Přitom dokáže ničit život úplně stejně! K tomuto tématu jsem si přizvala psycholožku Michaelu Peterkovou z portálu psyx.cz: „Slabá závist je motivující - přinutí nás snažit se, abychom dosáhli toho, co má někdo jiný. Intenzivnější závist už ale svého nositele obtěžuje, otravuje jeho nitro a komplikuje mu srdečné vztahy s druhými, říká. A já to musím potvrdit.

Je závist vrozená vlastnost? Předpoklady pro ni má každý!

Zajímalo mě, jestli získáváme závist během života, nebo se s ní rodíme. „Jistou osobnostní výbavu pro závidění má každý,“ překvapila mě psycholožka. Ale to, jak se v nás závist rozvine, už záleží na okolnostech, které nás potkají. „Silnější závist se dá vypěstovat výchovou a příkladem ze strany druhých lidí,“ bylo mi řečeno. Neuvědomělí rodiče jízlivě komentují něčí luxusní majetek nebo perfektní vzhled, přehlížejí ale druhou stránku věci - třeba to, že ten milionář kdysi přišel o syna.

Ano, sama si toho všímám a možná i vy: odmala jsme dospělými nuceni k tomu, abychom v sobě projevy závisti dusili, přitom jsou to z velké části oni, kdo ji v nás posilují. Kruh se uzavírá a jen tak se nepřeruší – málokdo si svou vlastní závist připustí a „nepředává“ ji dál. „Závist koření ve vnímání nedostatečné hodnoty sebe sama,“ řekla mi psycholožka. „Přiznat si ji by znamenalo otevřít i toto bolestné téma - nejsem tak dobrá, jako ostatní.“

Je možné se závisti zbavit?

„Cesta ze závidění je možná a ne úplně snadná,“ dozvídám se od psycholožky. „Vede přes uvědomění a přijetí, že mám tento problém. Pracuje se pak mj. s vnímáním vlastní hodnoty a cílem je dosáhnout postoje >přej a bude ti přáno<.“ Začít můžete třeba tím, že se budete věnovat tomu, v čem jste dobrá. Vytřískejte maximum z toho, co už máte.

Tipy od závistivé redaktorky, které (ne)fungují

K otevření tématu mě přiměla vlastní závist, se kterou jsem si od dětství na celém světě připadala sama. Všichni ostatní „nikomu nic nezáviděli“, takže jsem se dlouho prala s tím, že jen já jsem zkažená a hnusná. Pravda je ale jinde: já nejsem jediná, kdo závidí, ale jediná, kdo si to přiznal. Od té doby na tom pracuju a závist mě zdaleka nedrtí tolik jako před lety. Na téhle cestě mi pomáhají dvě zdánlivě drobná poznání, která prostě musím pod tento text dodat:

  • Když závidíte, strašně pomáhá říct si nahlas: „Tak na mě leze závist, no a co?“ – prostým pojmenováním ji přijmete a vezmete sílu. Úleva obrovská.

  • Říct sobě nebo druhým „Tak nezáviď!“ naopak nepomáhá nikomu. Ten pocit prostě máte a nejde ho zrušit na pokyn, stejně jako nelze násilím odpustit, přestat se stydět nebo se odmilovat.
Reklama