si.jpg
Foto: Shutterstock
Jitka (33): Fungoval u nás dvojí metr

Nesnášela jsem svého mladšího bratra a dodnes není náš vztah úplně ok. Zatímco já dělala doma první, poslední, on nemusel hnout prstem. „Nech ho, vždyť je ještě malý!“ „Přece kluk nebude umývat nádobí nebo luxovat!“ To bylo pořád něco, proč se nemůže do práce zapojit. On se toho samozřejmě brzy naučil zneužívat a ještě se mi za rohem poškleboval. Jak já ho nesnášela, mazánka líného! Dnes, kdy je mu osmadvacet, je mi ho už jen líto. Žije stále u našich, věčně je bez práce a holku taky nemá. Jenže ono mu to tak snad i vyhovuje.

Karolína (29): Nebyla jsem rodičům dost dobrá

Mladší sestra je ta dokonalejší z nás. Ve škole se lépe učila, takže má i vysokou, krásně kreslila, šel jí sport a uměla to i s našima. Vůbec bych jí nic z toho nezáviděla, kdybych to ovšem neměla obden na talíři. Stále jsem jen slyšela: „Proč nemůžeš být aspoň trochu jako Eliška?“ „Po kom ty vůbec jsi? To naše Elí…“ „Vezmi si příklad z Elišky.“ A já postupně nemohla vystát nejen ty řeči, ale ani svoji bezchybnou sestru. Nikdy mi nic zlého neudělala, ale rodiče mi ji dokonale zošklivili. Jako dospělé jsme si to sice vyříkaly, ale ta pachuť tam někde uvnitř pořád je.

Pavlína (46): Protežovali tu, která si to nezasloužila

Vždycky jsem se dobře učila, doma pomáhala, v pubertě nedělala absolutně žádné problémy a hned po škole si našla práci a osamostatnila se. Moji mladší sestru vyhodili z učňáku, kradla doma peníze a lhala, jeden čas brala drogy, pak byla na pracáku a k rodičům kvůli jejím nespláceným půjčkám dokonce i přišli exekutoři. Stejně ale nad ní odmala vždycky drželi ochrannou ruku. Ona byla ta jejich holčička, kterou vždy podporovali. Na mně naopak vždycky hledali nějaké mouchy. Jako malá jsem kvůli takové nespravedlnosti často brečela. Dnes jsem ráda, že mám svůj život. Rodiče ani sestru nevyhledávám, vídáme se jen výjimečně.

Tereza (49): Všechno jenom pro bráchu

S bráchou jsem vycházela vždy naprosto v pohodě. I teď v dospělosti jsme spolu s našimi rodinami trávili dost času. Všechno ale podělali naši. Nechali na něj přepsat celý dům a sami se chystají do domu s pečovatelskou službou. Dověděla jsem se to náhodou. Pak mi k tomu jen řekli, že já už přece dům mám, zatímco on musí, chudáček, žít s dětmi v bytě. A koho zajímá, že sice dům mám, ale stále za něj musím platit hypotéku? Nikoho. Ani mého vyčůraného bráchu. Nechci ho už ani vidět.

Alexandra (35): Chtěli ze mě mít chůvu

Mně s bratrem zkazili naši vztah tím, že se narodil až o čtrnáct let po mně. Já v tu chvíli samozřejmě už měla jiné starosti, než si hrát na chůvu. Pořád mi ho ale cpali na hlídání a já ho začala nesnášet. To víte, telecí roky. Až teď, když už jsme oba dospělí, dokážeme si spolu sednout a popovídat. Ale stejně tu věkový rozdíl pořád zůstává, každý řešíme něco jiného.

Čtěte také: