Život je příliš krátký na to, abychom pili špatné víno

U autobusu nás čekali kamarádi vybavení foťáky a PET-lahvemi, které si hodlali dovézt zpět naplněné až po okraj vytouženým vínem.

Autobus zastavil u vinného sklípku v Mikulově. Vyhrnulo se z něj kolem čtyřiceti mladých alkoholiků, kteří se nemohli dočkat, jak se večer zřídí. Ve vinném sklípku nás čekaly stoly plné klobásek a chlebů se slaninou, které pro nás připravila majitelka, malá postarší paní oblečená jako prodavačka Jednoty. Ta si nás v duchu přepočítala a vybrala šest lidí, jež měli to privilegium ochutnat víno a svým kamarádům pak doporučit nejzdařilejší značku.
Hrnula jsem se první, protože si myslím, že se ve vínu docela dobře vyznám.

Paní nám rozdala skleničky a donesla si koštýř a schůdky, bez kterých by jinak na sud ani nedosáhla. V zápětí jsme mohli docenit její umění nasát víno do koštýře, protože si ta nebohá paní potáhla tak, že si při tom i lokla a víno jí do sudu za hlasitého kašlání teklo nosem zpět. Ovšem to tu nadšenou vinařku neodradilo a hbitě vyměnila koštýř za šlaušek. Zavelela „Miller“ a jala se ocucáváním druhého konce šlauchu potáhnout víno. Nutno dodat, že jí to taky nešlo moc bravurně, a tak měl každý polité nohy od vína a ve skleničce víc slin hostitelky než zlatavého moku.

Já ochutnala první a hned mi bylo jasné, že to, co se nám podává, by šlo bez uzardění prodávat jako víno krabicové. Paní se nechtěla zdržovat výkladem, a tak jen přehodila šlauch a zahlásila „Veltlín“ a natahovala ruce pro skleničky, které nám před vteřinou naplnila. Takže jsme jen zavřeli očí, kopli do sebe Müllera a s doufáním v lepší kvalitu natáhli ruce vstříc Veltlínu.

Ovšem to jsme se velmi spletli. Po mírném poválení v ústech se mi splašily chuťové buňky a snažily se dostat z pusy takovou rychlostí, že mi málem vyrazily zuby. Hned jsem si vzpomněla na Mládkovu písničku Šuškavé víno, kde svoje pojmenování vysvětluje slovy „... to je, když malý si doušek dáš a zkřivená pak ústa máš, že do ucha si sám žašuškáš.“

O dalším koštování se ani nebudu víc rozepisovat. Paní to ale měla velmi dobře vymyšlené, protože všem samozvaným znalcům, kteří se přihlásili, nabídla během dvou minut asi 10 druhů vína, a tak jsme zpátky mezi kamarády odcházeli nalití a zbytek večera nám bylo jedno, co pijeme.

Ale dobrou zábavu naštěstí nedělá dobré pití, ale hlavně dobrá společnost. A ta byla vynikající. Zbytek večera jsme se báječně bavili. Pár jedinců sice po první půlhodince strávilo nějakou dobu na lavičce před sklípkem, kde čekali, až je nějaký kamarád zachrání od umrznutí a dotáhne je dovnitř, protože oni toho sami nebyli schopni. Což dokazoval i pohled na jejich pozvracené nohy. S přibývajícím časem a přibývajícím vínem rostla zábava a docházelo také k nejrůznějšímu párování. Místnost byla plná objímajících se lidí, kteří za zvuku harmoniky zpívali písně, ke kterým většinou ani neznali slova. Skončili jsme kolem druhé hodiny ranní a nasoukali se do autobusu, jenž nás potom dokonale opilé dovezl domů. Rozcházeli jsme se těžkým krokem a s nohama pletoucíma se jako jehlice Ovčí babičky.

Tak to jste měli pražskou značku, ne? A co jste to byli za znalce, že jste se nechali takhle zblbnout? Nejspíš to byla paní vinařová, pán domu se s vámi asi nechtěl ani vidět – a dlužno podotknout, že se mu nedivím.

Je mi z toho celkem smutno, ani jedna strana se nechovala tak, aby si zasloužila něco lepšího. Vy jste měli špatné víno, oni poblitý sklep.

P. S.: Jaký je nick?

Reklama