V domečku bydlíme už skoro rok a mě už od začátku trápila jedna úporná noční můra. Měla jsem panickou hrůzu, že se nám v noci někdo dostane dovnitř a vykrade nás. Když jsem nad tím přemýšlela, vůbec by mi nevadilo, že by něco ukradl (vlastně u nás dohromady není co ukrást). Vadil by mi ten pocit, že měl někdo tu drzost a byl tak hnusný, že se nám bez našeho vědomí procházel po našem vlastním domě. Takže jsem se v noci mnohokrát probudila a poslouchala zvuky zvenčí i z přízemí domu a přemýšlela jsem, co bych dělala, kdybych někoho opravdu uslyšela.

Teď už se nebojím. Pořídili jsme si elektronické zabezpečení a každou noc se spolehlivě "zakódujeme". Bohužel, ne všichni své bezpečí takto vyřešili a jedna moje známá zažila mou noční můru ve svém vlastním domě. A já jsem Marii poprosila, aby nám řekla, co se u nich vlastně stalo.

"Bydlíme v menším městě, ve čtvrti rodinných domků. Náš domek není nijak veliký, nijak honosný. Prostě obyčejný, jako téměř všechny v naší čtvrti. Všichni máme poměrně malé zahrádky, domy jsou blízko u sebe, celou noc svítí pouliční osvětlení. Nikdy by mě nenapadlo, že by nás mohl někdo vykrást. Ani ve dne, natož v noci, kdy jsme všichni doma.

A když jsem občas slyšela o lidech, kterým vykradli dům v noci, když všichni spali, myslela jsem si, že obývají domy, které k vykradení lákají, a navíc někde na samotě!

Ten večer, kdy se k nám vloupal zloděj, probíhal jako každý jiný. Bylo zrovna docela hezky, teplo, takže jsme dlouho seděli na dvoře a popíjeli jsme s manželem víno. Užívali jsme si klidu, protože jsme naše dvě děti nechali na pár dní u babičky. Pár minut před půlnocí jsme už byli unavení, takže jsme odešli do domu.

Manžel, jako každý den, zkontroloval jestli jsou zamčeny vchodové dveře a dveře, které vedou na dvorek. Vysprchovali jsme se a šli jsme spát. Opravdu nic nenasvědčovalo tomu, co ještě v noci zažijeme.

Asi ve dvě hodiny jsem se najednou probudila. Měla jsem pocit, že mě vzbudil konkrétní zvuk, ale nedovedla jsem ho identifikovat. Manžel spokojeně oddechoval vedle mě. A když jsem se znova chystala usnout, zarazil mě podivný zvuk, který jakoby vycházel z přízemí domu. První mě napadlo, že se asi některé s dětí šlo napít nebo na záchod. Ale hned potom mi došlo, že děti přece nejsou doma.

Co nejtišeji jsem se připlížila ke dveřím a zase jsem se zaposlouchala do zvuků z přízemí. Teď už jsem si byla jistá. Někdo tam byl! Snažila jsem se zachovat klid, ale určitě je vám jasné, že to prostě nešlo. Celá jsem se klepala a hned jsem vzbudila manžela. Naštěstí jsme měli v ložnici můj mobil, a tak manžel neváhal a telefonoval na policii. Ti nás varovali, ať zůstaneme nahoře v ložnici a že jsou za chvíli u domu.

Manželovi ale čekání připadalo příliš dlouhé, a tak se rozhodnul, že bude za hrdinu. Vyšel z ložnice a sešel asi do poloviny schodů, než si ho náš noční návštěvník všimnul. Můj muž na něj, rádoby neohroženým hlasem, zavolal, že má smůlu, ale že policie je na cestě.

Milý zloděj neváhal ani chvíli, hodil si batoh s lupem na záda a vyskočil z okna, kterým k nám také vlezl. Manžel se hned pustil dveřmi za ním, ale naštěstí jej nemusel pronásledovat daleko, protože právě dorazilo auto s policejní hlídkou.

Naše noční dobrodružství skončilo naštěstí dobře. Uloupený fotoaparát, mobil, hodinky, peníze a nějaké šperky se nám vrátily a zloděj, který měl na svědomí už hodně nočních vloupaček, byl dopaden.

A já teď raději nepřemýšlím nad tím, že všechno mohlo dopadnout hůř, kdyby to nebyl zloděj-zbabělec, ale spíše nějaký agresivní chlápek. Nebo kdyby se mu do cesty připletly děti, které naštěstí nebyly doma."

Radim Hrubý, policista, který zasahoval u mé kamarádky Marie k tomu ještě dodává: "Rodina paní Marie měla štěstí, že zloděje slyšela. Jinak by samozřejmě s ukradenými věcmi utekl, stejně jako mnohokrát předtím. Loupil po celé republice a vždycky v noci. Naštěstí tento pachatel nebyl nijak agresívní, takže před manželem paní Marie raději utekl. Nikomu ovšem nedoporučujeme jeho příklad opakovat. Stane-li se vám to, co paní Marii, raději přivolejte policii a zloději se vůbec neukazujte.

Mnohem lepší je ale zabezpečit si svůj dům před vykradením. Bezpečnostní zámek na dveřích by měl být samozřejmostí a velice vhodné je elektronické zabezpečovací zařízení. Můžete si po domě rozmístit elektronická čidla, u domu můžete mít kameru nebo magnetické detektory na okna i dveře. Ty po otevření čekají na váš kód, který zadáte na klávesnici u dveří. Pokud se tak nestane, spustí se alarm. Do místosti, kde máte okna, lze umístit také akustický detektor rozbití skla, které reagují právě pouze na tento zvuk. Nejlepší je poradit se o zabezpečení objektu s firmou, která se tímto zabývá."  

                         
TÉMATA:
DŮM A BYT