Foto: Shutterstock
Přes osmdesát let probíhala na Harvardu studie, která sledovala stovky lidí od mládí až po jejich poslední dny. Vědci původně chtěli zjistit, co dělá lidi zdravými a úspěšnými. Měřili vše, od cholesterolu po IQ, od vzdělání po krevní tlak. Ale odpověď, kterou nakonec dostali, byla úplně jinde. Nejsilnějším ukazatelem zdraví a štěstí ve stáří nejsou geny, peníze ani vzdělání. Je to kvalita našich vztahů. Říká se, že láska hory přenáší. Podle vědců doslova, přenáší nás bezpečně přes dekády života.
Vztahy jako elixír mládí
Robert Waldinger, současný ředitel studie a zároveň psychoterapeut a zenový kněz, říká: „To nejjasnější poselství z této studie je jednoduché: dobré vztahy nás dělají šťastnějšími a zdravějšími. Tečka.“ Ať už šlo o studenty prestižní univerzity nebo o chlapce z chudých bostonských čtvrtí, výsledek byl vždy stejný. Ti, kteří měli pevné mezilidské vztahy, partnery, přátele, rodinu, žili déle, byli zdravější a šťastnější. Ti, kdo byli v padesáti letech spokojeni ve svých vztazích, byli v osmdesáti letech v lepším fyzickém i psychickém stavu, bez ohledu na to, kolik vydělávali nebo jaký měli cholesterol. A není to jen o manželství. Někteří lidé měli „svého člověka“, kamaráda, sourozence, souseda, a to stačilo. Nešlo o počet lidí kolem vás, ale o to, jestli máte alespoň někoho, kdo vám rozumí, komu důvěřujete, komu na vás záleží.
Samota jako tichý zabiják
Naopak osamělost se ukázala být smrtící. Waldinger ji přirovnává ke kouření nebo alkoholismu, stejně škodí zdraví. Izolace zvyšuje riziko deprese, demence, zhoršuje imunitu i schopnost regenerace. A co hůř, může být zrádně neviditelná. Můžete být obklopeni lidmi a přesto se cítit sami. Vztahy nejsou náhoda, jsou to naše každodenní volby. Dobré vztahy se nestanou samy. Potřebují péči, čas a odvahu být zranitelní. Lidé, kteří ve studii udržovali pevná přátelství a rodinné vazby, nečekali, až se jim někdo ozve, volali, psali, scházeli se, odpouštěli. Nedělali to proto, že měli čas. Dělali to proto, že věděli, že je to důležité. Nešlo o to, být stále v pohodě. I páry, které se hádaly, žily šťastně, pokud se mohly na sebe spolehnout, když šlo do tuhého.
Péče o tělo je důležitá – ale nestačí
Ano, lidé, kteří se dožili vysokého věku v dobré kondici, cvičili, nepili nadměrně, nekouřili. Ale samotná tělesná péče nestačila. Lidé, kteří byli sami, měli horší zdraví i přes zdravý životní styl. Vztahy působí jako přirozený tlumič stresu. Když nás život zatlačí do kouta, je rozdíl, jestli tam stojíme sami, nebo s někým, kdo nás drží za ruku.
Jak se tedy připravit na šťastné stáří?
- Budujte vztahy teď. Nečekejte na „lepší chvíli“.
- Buďte aktivní v kontaktu. Zavolejte příteli, napište zprávu, pozvěte souseda na kafe.
- Nebojte se být zranitelní. Upřímnost a otevřenost vztahy prohlubují.
- Pečujte o tělo jako o nástroj, který budete potřebovat celý život.
- Nehodnoťte vztahy podle ideálů. I vztah s jedním člověkem, který vás zná a má rád, je víc než stovky povrchních kontaktů.
Proč na tom záleží víc než na čemkoli jiném?
Protože až vám bude osmdesát, nebude vás tolik zajímat, kolik jste vydělali, kolik sledujících jste měli na sítích, nebo jestli jste měli všechno pod kontrolou. Budete přemýšlet o tom, kdo vám byl nablízku, s kým jste sdíleli život. A to, jak jste se rozhodli o tyto vztahy pečovat, vám bude buď oporou, nebo výčitkou. Takže, až se příště budete ptát, jak být v budoucnu šťastní, nehledejte odpověď v dietě nebo novém kariérním kurzu. Podívejte se do svého seznamu kontaktů. A napište někomu, koho máte rádi. Protože to, jak nám bude v osmdesáti, začíná právě teď.
Zdroje: The Harvard Gazette, Robert Waldinger, Psychology Today, Forbes
Nový komentář
Komentáře
Příští rok už to budu vědět!
Nedávno jsem četla, že vědci přišli na to, jak správně zavěšovat toiletní papír. Už je všechno objeveno, vynalezeno a proto vědci zkoumají voloviny? Tchyně byla přátelská, komunikovala, stýkala se - tedy měla vztahy - se svým manželem, se svými sourozenci, se svými dětmi, vnoučaty, dětmi a vnoučaty svých sourozenců. Byla oblíbena mezi sousedy. Pomohla uvařit, uklidit, pohlídat děti. Zemřela, když měla 65 roků. Moje teta má letos 84 roků. Vždy byla přátelská, měla manžela, pak přítele, měla ráda své děti, svoje vnoučata, všechny příbuzné. Má alzheimerovu chorobu, je umístěna v ústavu a brzy, asi, zemře. Včera zemřela paní ve věku 94 roků, osamělá, bez příbuzných, už několik let žila v nějakém ústavu. Neměla žádnou psychickou poruchu ani nemoc. Netrpěla deprsemi. Prostě zemřela stářím. Takže, abych si prodloužila život, mám chodit po ulici, usmívat se na lidi a se všemi se seznamovat? Budu si sice budovat vztahy, ale označí mne za devítkového pacienta místních lázní.
Znala jsem několik lidí, kteří měli celý život dobré vztahy, měli pro koho žít a s kým sdílet život. A pak se stalo, že jim všichni bližní zemřeli - rodina, příbuzní i přátelé, a ten člověk je všechny přežil a zůstal na světě sám. Co mu to bylo platné, jaké měl celý život vztahy a jak na nich pracoval? Co už s tím mohl ve vysokém věku udělat? Kdo není připraven umět žít i sám, ten asi v takovém případě moc šťastný nebude.