Závrať
Jednomotorové letadýlko bzučí jako balzový modýlek v blankytu oblohy a skýtá osazenstvu pohled hodný bohů. Přelétá masiv s dvěma nejvyššími vrcholky ostrova Le Gros Morne a Piton des Neiges a pokračuje dál přes kalderu Salazie. Sedím na počmárané skále na vrcholu Roche Ecrite. Přímo přede mnou ostrá hradba skal odděluje Mafatský a Salazijský kráter od sebe, pokračujíc jižním směrem do sedla, za nímž je kráter Cilaos. Nad tím vším ční zmíněný masiv Piton des Neiges jako memento dávno zaniklé sopky. Memento o to názornější, protože nalevo od něj, ve vlastních párách zahalen, dřímá druhý z masivů ostrova, činná sopka Piton de la Fournaise (2631 m n. m.). Již dva týdny trochu ospale chrlí rozžhavené sajrajty a turistická stezka kolem kráteru je uzavřena na neurčito. Četní svatí podél silnic, ve vesnicích a městech na úpatí sopky ve své útrpné mlčenlivosti naslouchají modlitbám obyvatel stejně nezaujatě jako temnému dunění v nitru země.

Silnice a pestré střechy domů ve vesnicích Grand Ilet a Le Bélier dole v kráteru Salazie vypadají z mé vyhlídky jako scenerie z dětských vláčků. Vím, že cesta pokračuje dolů, jen si neumím představit kudy. Všude kolem jsou jen svislé stěny a bez křídel se zdolat nedají. Cesta z Roche Ecrite dál mírně klesá, chvíli sleduje vrstevnici a nakonec končí ostrou hranou. Čím více se k ní blížím, tím více blednu. Stojím na okraji kaldery. Pode mnou je díra hluboká osm set metrů. Stezka se sebevražedně vrhá střemhlav dolů po skalní stěně, která ke kolmici rozhodně nemá daleko. Dno v přibývajících cárech mraků není téměř vidět. Závratí se mi klepou nohy, tak sedám na hraně a přemýšlím, co dál. Jiné cesty ale není a vracet se nebudu. Zvládnu to!

Sestupuji už přes hodinu. Klikatá stezička se stěny drží jen nějakým zázrakem. Co chvíli míjím v dutinách ve skále dávno zhaslé svíčky s obrázky svatých, kteří mají zase ten nepřítomný výraz. Boty mi po ohlazených kamenech kloužou a musím jít velmi opatrně. Po dvou hodinách pohledem dolů zjišťuji, že jsem se kráteru Salazie snad vůbec nepřiblížil. Napínané stehenní svaly pálí jako čert a v mém pochroumaném pravém koleni začíná píchat. Stahuji si jej obvazem a pokračuji. Pot ze mě jen lije, batoh má těch kilo už alespoň třicet. S každým krokem mi energie a nadšení ubývá. Nevyspalý po mrazivé noci nevědomky zrychluji sestup. Už tři hodiny totéž. Pak, po jednom obzvlášť kluzkém mechu, se mi smeká noha. Padám na záda, loket po střetu s kamenem nevyhrává a valící se tělo zastavuje nějaký keř. Áhhh! To bylo o vlas…


Po třech a půl hodinách jsem dole. Vyčerpaný ležím na lavici altánu v Pique-nique areálu. Třu si natlučený loket a začíná mi to celé docházet. Nemám vybavení. Nemám kondičku. Nemám s trekem v horách zkušenosti. Nemám peníze. Jediné, co mám, je zpáteční jízdenka. Loď odplouvá skoro za dva týdny.

Druhý den pokračuji dál. Snídám v malinké pekárně v Grand Ilet. Nad ranní kávou se kochám slunečními paprsky polévajícími dřevěný kostelík, tváře kreolů jdoucích do práce i šťavnatou oranž mandarinek v sadech kolem cest. Stejně jako překrásnému Cirque de Salazie i mně vrací sílu a život do žil. Nikdy se nevzdat a jít dál. Motto všech cestovatelů, tak jednoduché, a přece někdy těžké až k neuvěření. Jdu dál. Jdu vstříc dalším dlouhým nocím pod hvězdnatou oblohou. Usínám na vlhké půdě banánovníkové plantáže, v poli mezi ševelícími stébly cukrové třtiny, na vyhlídce Col de Bellevue ve stínu probouzející se sopky i v hlubokém kaňonu řeky St-Étienne pod kráterem Cilaos. A pokaždé tiše prosím ty tucty padajících hvězd o splnění jediného přání: Ať ještě alespoň tuhle noc neprší.


Je to cool…
Procházím kolem neklidného vulkánu, kde depresivní krajinu s lávovými výtoky z poslední velké erupce podtrhují mizerné počasí a krom fičícího větru nezvykle napjaté ticho. Jdu sám pustou plání, kde v dáli, pod šedivými mraky mezi suchými pastvinami, obehnanými děravým plotem, rezne starý autobus jako kostra stegosaura. A zase ti svatí, kterým u nohou leží nespočet darů. Je to divná krajina, divné městečko s ještě divnějším jménem Le Vingt-Septiéme Bourg-Murat. Za pár hodin už ale stoupám v malinkém Cliu třemi sty zatáčkami na třiceti kilometrech do města Cilaos. Z reproduktorů se vesele line reggae a za okny se střídají téměř andské scenerie jedna za druhou. Kolem, na visutých terasách, rostou vinohrady a sisal. Pak zase jindy hledáme v kopcích nad L‘Étang Salé údajnou technoparty. Přemoženi pivem Dodo nakonec spíme na zemi v dřevěném domku u kreola Eda, kde mi dochází, proč vlastně sem ti mladí Francouzi jezdí. Třtinový rum, levná marihuana a čokoládové kreolské holky Cafres, to je to. „C`est cool!”

A nakonec s Pierrem sedíme v obýváku ve veliké bílé vile v St-Denis. Posloucháme Buena Vista Social Club a pozorujeme kuchaře Oliviera, kterak stojí uprostřed kuchyně, probírá si zrzavou bradku, popíjí třtinový rum s kousky zázvoru, cinká kostkami ledu o sklo a čeká na inspiraci. Všichni tři už víme, jak je dobře, že jsme se před dvěma týdny u horské chaty pod Roche Ecrite potkali.

Mauritius Trochetia znovu brázdí oceán a já si během plavby zpět na Madagaskar v kajutě s kulatým okénkem říkám, že takhle by se na Réunion asi jezdit nemělo. Asi ne, ale já vím, že už bych tam jinak nejel.

Krátery
Masiv dávno vyhaslé sopky se apokalypticky propadl a tím dal vzniknout třem kráterům, jako trojlístek rozmístěným okolo nejvyššího bodu ostrova uprostřed. Hrdý vrchol Piton des Neiges se vypíná do 3069 m n. m. až do míst, kde, jak název napovídá, čas od času sněží. Místní nazývají krátery Cirques. Rokle pod Cap Noir je vstupní bránou do kráteru Mafate. Ze tří kráterů je nejdivočejší a takřka neobydlený. Nevede do něj jediná silnice a náročný trek zpravidla začíná buď zdola podél řeky Galets, nebo shora z ostatních kráterů.

Text a foto: Tomáš Junek
článek převzat z časopisu Lidé a země

Reklama