Mám dlouholetou kamarádku. Známe se už od dětství, od té doby, co jsme se obě zamilovaly do Cafourka a zatímco jsme mu dávaly svačiny a psaly za něj úkoly, on si vybral Rafaelovou, která na něj plivala z okna a hulákala na něho „Cafourek-pinďourek“. Nechápaly jsme, co ho na ní zaujalo tak, že si jí nakonec vzal. Žádné „co se škádlívá, to se rádo mívá“ jako vysvětlení nestačilo. Přišly jsme na to, že to, co ho na a tak přitahovalo bylo, že jí musel neustále dobývat.

Na střední škole jsme se tedy z této chyby poučily a spolužákům jsme se posmívaly, nedaly jim opsat ani větu a na studentských večírcích jsme je okatě přehlížely. Výsledek? Nejenže jsme byly vyhlášeny jako největší fifleny roku, ale ještě jsme prý lesby! Vypozorovaly jsme, že nejoblíbenější jsou ty spolužačky, které, jak se říkalo „nedají jen tomu, kdo si neřekne“. Do toho se nám moc nechtělo, obzvláště proto, že jediný, kdo si nám dovolil „říct“ byl uhrovitý génius Sláma a to se nám jako schůdnější cesta jevilo být radši lesbami. Nicméně, něco jsme si z toho vzaly a následující léta prožily v opravdové sexuální smršti. Chodily jsme většinou s nejméně dvěma kluky najednou a cítily se jako opravdové královny. Selekcí času se stalo, že ti nejlepší se oženili a nám zůstali „ležáci“, s kterýma stejně nebyl možný hlubší vztah, než nějaký ten nárazový sex, čistě kvůli potřebě a někdy ani to ne. Přeci jen se nám ale oběma podařilo zakotvit v nějakých těch vážnějších vztazích a nějakou dobu jsme se neviděly.

Po letech jsme se sešly, obě po čerstvém rozchodu. Já jsem záhy po nastěhování mého přítele zjistila, že důležité je držet opratě pevně v rukou. Jakmile přítel něco provedl, udělala jsem pořádnou scénu. Měla jsem dva druhy. Jedna scéna byla plačtivá na téma „jak jsi mi to mohl udělat“, téma té druhé byly hrátky s kufrem plným jeho oblečení, postaveným za dveřmi se vzkazem „už tě nechci vidět!“. Jednou kufr zpoza dveří zmizel. Přítele jsem už neviděla, změnil bydliště i telefonní číslo. Od našeho společného přítele jsem se u skleničky dozvěděla, že po rozchodu se mnou se má jako znovuzrozený a pociťuje nesmírnou úlevu. A kamarádka? Zvolila variantu „jsem na světě jen pro tebe“. Její přítel jí tedy bral jako kterýkoliv jiný kus nábytku v jeho bytě, vylepšený schopností uvařit a uklidit. Když se ho po týdnu, co nebyl doma nesměle ptala kde byl, obořil se na ni, že jí do toho nic není. Po dalším čase jí řekl ať se nezlobí, že ji má pořád rád, ale že se musí vystěhovat, protože Magdu on opravdu miluje a chce s ní založit rodinu. Na sklínce se společným přítelem (ano, vždycky je tu nějaký „společný přítel“) se ptala, jak se s Magdou mají, aby věděla, kde asi tak mohla být její chyba. Dozvěděla se, že tvoří nejrozhádanější pár široko daleko, že nedokáží být bez hádky ani dvě hodiny. Přestala ztraceného vztahu litovat, protože trávit čas hádkami nepatřilo k jejímu vysněnému soužití.

Všechny svoje zkušenosti jsme probraly a zjistily, že ani teď, ve třiceti, pořád nevíme, jak na NĚ. Se zájmem ale pozorujeme manželství kamarádčiných rodičů. Žijí spolu přes třicet let v harmonickém manželství. Funguje to tak, že když otec chce, aby něco bylo tak a ne jinak, matka se nezačne hádat, že tak to rozhodně nepůjde. Ani beze zbytku nesplní jeho rozkaz. S úsměvem kývne a její řešení vždy tvoří kompromis, ke kterému by s manželem v hádce nikdy nedošla. Té malé změny oproti svému přání si otec málokdy všimne a když, ani to nekomentuje. Když potřebuje něco matka, nejdřív řekne otci že si s tím neví rady, ale on by to snad mohl zvládnout bez problémů. Otec se sebevědomě usměje a s výrazem spasitele jí „pomůže“ . Samozřejmě jí pomáhá s věcí, která je potřeba pro oba a mělo by to být samozřejmostí, ale matka říká, že to on vědět nepotřebuje. Že by byl klíč v tomhle?

Je snad starověká moudrost, že žena má být krkem, který hýbe hlavou, stokrát pravdivější, než si myslíme?

Reklama