Mláďátka, ani děti, ani dospělí, adolescenti. My, dospěláci nejsme dle nich nikdy akorát, buď jsme příliš, nebo málo. Nedávno mi 15letá dcera řekla: „Normální je rodiče nesnášet! Všichni to ve škole říkají. Ty jsi strašná, já tě nemám za co nesnášet.“ Znamená to, že naší  rodičovskou povinností je chovat se tak, jak se patří, aby nás bylo za co milovat a za co nenávidět. Jen abychom jim nebyli lhostejní.

Nedávno jsem šla kolem desáté do práce. Byly už prázdniny, takže dětí školoupovinných i „mláďátek“ (věk 15-18 ) z ulic ubylo. Dlouhý časový interval tramvají a dost silné slunce mě zahnaly pod přístřešek. Ani jsem se neusadila a už tady byl. Měl možná 16, možná ani tolik. Klátil se opileckým krokem, v jedné ruce láhev vodky, ve druhé cigaretu. „Dám vám loka nebo cígu! Nemáte dvacku?“ Plandavé kalhoty s rozkrokem málem na kolenách, obligátní čepičku na hlavě.“ Že se mu mozek neuvaří!“ – napadlo mě jako první.

„Nepiju a nekouřím. Myslím, že tobě to taky moc nepomáhá…“ řekla jsem jednoduše. Bylo mi ho spíš líto, než abych ho peskovala. Asi to vycítil, a tak dal řeč: “Nechala mě holka. Je to hrozné. Bojím se, že když ji potkám budu brečet. Vlastně ani nemohu brečet. Já bych i chtěl, ale nemohu,“ svěřoval se mi. „Asi to bolí. Ale to bolí vždy, i když má člověk čtyřicet jako já,“ svěřovala jsem se já. Nevěřícně zvednul hlavu a chtěl si potáhnout. Cigareta mu mezitím zhasla, ale nevěnoval tomu pozornost. Zjistil, že mu náhle někdo naslouchá, najednou je pro někoho jeho trápení důležité. Viděla jsem, jak mu pohled změkl a tělo přestalo být ve střehu. Pochopila jsem, že tento kluk se setkal s něčím, co pro něho není samozřejmé.

„Nedávno mi umřela babička. Všichni brečeli, jen já nemohl. Naši říkali, že jsem divnej,“ pokračoval ve svojí zpovědi. Přišlo mi to moc nespravedlivé vůči takto mladému člověku, ale kritiku si mohu nechat do vlastních řad, jak říkává moje dcera. „Babička určitě ví, že ji máš rád. Ona v tobě zůstává. A když nemůžeš plakat, tak neplač! To přece nejde na povel,“ řekla jsem. Se zadostiučiněním se na mě podíval a s vděčností mi podával láhev. Ještě, že už přijížděla tramvaj. Z okýnka jsem sledovala, v jak sladké chvíli jsem jej nechala. Vskutku je to někdy těžké vyslechnout je. Ale má to cenu. Dozvíme se mnohé a možná se vyvarujem chyb.

Byla jsem o víkendu v krásném jihočeském městě. Jeho součástí je nádherný hrad se světoznámým Plášťovým mostem. Je to stavba, která spojuje dvě části hradu, a překlenuje tak skalnaté údolí. Kromě nádherného výhledu nabízí pohled do hloubky, který je přímo fascinující. Šla jsem pod tímto mostem a na skále pod oblouky bylo několik kytic a fotografie mladého chlapce. Mláďátka! Nemohl unést trápení své a trápení světa. Navíc jej nikdo neposlouchal. Vzal si marjánku a šel si zalétat. Už nikdy nebude dávat žádné dívce pusu, už nikdy nebude plakat. Je to velká škoda, protože slzy mláďátek jsou jako drahokamy. Je jich málo, a proto jsou nesmírně vzácné. Když nás jimi chtějí obdařit, přijímejme a naslouchejme.

 
TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY