sssPřinášíme vám příspěvek čtenářky Pajdy do našeho tématu dne...

Čtenářky, které chodí na ženu-in pravidelně, si možná přečetly o mých problémech se psem z útulku, kterého jsem nakonec po mailu zkusila přihlásit i do Polepšovny.

Pejska - podle jedné z pracovnic útulku - našli ve velice zuboženém stavu, pořezaného a zbitého v popelnici. Když jsem si ho přivezla domů, měl za sebou jen nezbytné ošetření a nejnutnější pobyt v útulku - vlastně tam byl velice krátce. I údaje o něm byly rozporné - pes byl mladší, než bylo uvedené, a strašně se bál. Bál se skoro čehokoliv a nejvíc ze všeho se bál o své přední tlapy, na kterých prý měl ošklivé řezné rány.

 

dfasfPostupem času jsme zvládli základní věci: nasazení obojku, chození ven z domu (ani tohle neznal), nějaké to "Sedni" a podobně. A časem pes přestal i kousat. Bát se ale nepřestal, jen nebyl agresivní. Teď je u nás čtvrtým rokem a já jsem na původní problémy skoro úplně zapoměla, ale připoměly se mi krásnou příhodou u veterinářky, která je mimochodem mojí kamarádkou a tak je jí psí osud dobře znám.

Kvůli nějakým zdravotním potížím bylo nutné pejskovi odebrat krev. Položily jsme ho na stůl, veterinářka nasadila škrtidlo, já upoutávala psí pozornost, vbodnutí jehly pes vůbec nezaregistroval a odběr probíhal jedna báseň - krev natékala do stříkačky, pes si ničeho nevšímal, koukal po mě a - jak je jeho dobrým zvykem - bál se. Ani když doktorka vytáhla jehlu, nevšíml si můj psí hrdina naprosto ničeho.  Protože se už nic dramatického dít nemělo, přestala jsem ho na chvilku bavit, a to jsem neměla dělat. Pes otočil hlavu, uviděl škrtidlo, vykulil očka a jakmile se ozvalo "cvak" povolené gumy, zavřel oči a skácel se na zem :-)

Ponaučení pro mě je, že není důležité, co opravdu bolí, ale důležité je, čeho si pes všimne...

A my snad jen dodáváme, že nejen pes. Známé omdlévačce Míše Kudláčkové doporučíme příště u lékaře špunty do uší a klapku přes oči. :)