Nám se toto přihodilo v roce 2013. Mně bylo tenkrát 25 let, takže moje biologické hodiny nebily na poplach, ale šlapaly jako rolexky. No hodiny sice ano, ale cyklus byl jaksi narušen, respektive to po dlouhé měsíce vypadalo, že de facto vůbec neprobíhá. A tak jsem vyrazila k doktorovi. Ten můj zdravotní stav zhodnotil slovy „Tak tady budeme rádi, když se podaří aspoň umělé.“ Řádně ledová sprcha, jen co je pravda.
V životě jsem se u toho felčara už neukázala… i když chuť jít mu ukázat uzlíček štěstí, co se nám o 13 měsíců později narodil, byla silná! Jasně, z toho, že nejsem úplně v pořádku, jsem ho vinit nemohla. Nicméně jeho necitlivý přístup moje vidinou mateřství nadšená hlava odmítala přijmout. Byla jsem naštvaná i smutná a na mysl mi přicházela myšlenka, co jsem to vůbec za ženskou.
Pogooglila jsem a zvolila nového lékaře. Ten mi velmi opatrně sdělil, že kolega má možná pravdu, nicméně dokud se nepodívá laparoskopicky přímo dovnitř, nemůže nic tvrdit na 100 %. A tak jsme se domluvili, že pomocí jakýchsi doplňků stravy a babských rad zkusím nastartovat svoje tělo k aktivitě a na začátku března se domluvíme na zákroku.
Užili jsme si masopustní veselí, a protože od té doby, co jsem vyrostla z puberty, nejsem žádný velký pijan, nepřišlo mi nijak divné, že na nabízené frťánky nemám chuť, zatímco dobrot, ať už slaných, sladkých, kyselých, jsem pohltila slušné množství. Něco tušit jsem nezačala ani o pár dní později, kdy jsem se převlékala a muž se pozastavil nad tím, že se poněkud změnila moje dekoltáž. A dokonce ani tehdy, když jsem opakovaně usnula v tramvaji (i ve stoje). Měla jsem tenkrát novou práci, tak jsem si říkala, že jsem prostě jen přibrala a unavila se.
V domluvený den D jsem se vydala ke svému lékaři. Prohlídku začal ultrazvukem. Na obrazovce jsem viděla cosi malého a kulatého. Vzhledem k faktu, že hysterie ani hypochondrie mi nejsou cizí, okamžitě jsem pomýšlela na nejhorší. Doktor se ovšem usmál, což mě zmátlo, načež prohlásil „Tak tu operaci už řešit nemusíme.“ Z ordinace jsem odcházela s předpokládaným termínem porodu, v šoku a oděna od pasu dolů zcela naruby.
Dneska máme 4letou treperendu, které je všude plno a která se nestydí mi sdělit, že vypadám jako zadek paviána… Je to drzoun, ale taky naše vysněné štístko.
Nový komentář
Komentáře
Já jsem měla z kliniky doporučení na adopci, bylo mi sděleno a měla jsem to i písemně, že po více než 10leté léčbě nebudu mít děti, nešlo to ani umělým oplodněním, ale tehdy bylo dítě in vitro v začátcích. Tak jsem si řekla, že si udělám VŠ a pak bude adopce, ale neskončil ani 1. semestr a já jsem čekala syna. Při problémech jsem byla v nemocnici, kde se na mě chodili dívat jako na něco nevídaného a po narození syna jsem se ptala, zda může být ještě další dítě, to jsem se dozvěděla, že to byl spíš zázrak a nemám vůbec myslet na další dítě. Jaké bylo překvapení, pro všechny, včetně lékařů, když se za 2 roky a 2 měsíce narodila dcera, si asi málokdo dovede představit. Od té doby věda pokročila mílovými kroky a mým dětem je 33 a 31 let.
Mno jo, taky jsme slyšeli od lékařů, že nikdy děti mít nebudeme a přirozeně už vůbec ne a tak tu vedle chrupka 14ti měsíční medvídek ;)
ZZazraky se deji.
Od roku 2016 se snažíme o druhé děťátko. Náš Kája nám vyšel na první pokus IVF. Pak se nedařilo a tak jsme z Gennetu odešli na jinou pražskou kliniku. Loni v listopadu mi tam během jedné kontroly doktor řekl, že jsem starší, silná a že jestli k nim ještě někdy přijdu, tak pro darovaná vajíčka. Ten den jejich kliniku vykradli a podle toho se choval. Bohužel jsem ten den neměla hlídání a tak šel náš skoro pětiletý Kája se mnou. Vůbec tam nezlobil a ve vyšetřovně se mnou nebyl. Když jsme vyšli ven, tak řekl, že pan doktor byl zlý a že už nebudu mít miminko. To mě rozbrečelo. Poslala jsem své výsledky paní doktorce , která je v důchodu a která mě stimulovala při prvním IVF, kdy se nám povedl Kája. Řekla, že s mým AMH 3,59 je nesmysl darovaná vajíčka a že mi tam špatně nastavili stimulační protokol. Tak jsme se s pokorou vrátili do Gennetu. Díky jejich stimulaci mi minulý týden odebrali 6 vajíček a včera jsem měla transfer jednoho embrya, našeho největšího bojovníka. V mysli jsem s ním a posílám mu hodně sil. Snad to bude bojovník jako Kája a vydrží aspoň do 9 měsíce :-)