Za chvíli budu mít za sebou již celé dva měsíce, kdy se snažím snížit svou váhu. Když bych to měla tak nějak zhodnotit, musím, říct, že se mi daří a na svých tělesných proporcích pozoruji sice pomalé, ale přece jen změny k lepšímu.

Jídelníček, sestávající z drůbežího, občas hovězího a rybího masa, dalamánků, zeleniny, ovoce, jogurtů, sýrů, krůtí šunky apod. jsem považovala za dokonale zmáknutý a po řadě týdnů v kuse již za neotřesitelný.

Pocit hladu byl utlumený a já jsem se radovala, jak mi to krásně jde.

Ve středu jsem zjistila, že tato radost byla asi poněkud předčasná. Náhle, bez varování a bez jakýchkoli příznaků se vzbouřilo mé vlastní tělo!

Ráno a dopoledne proběhlo ještě zcela normálně. K snídani dalamánek a káva s mlékem, k dopolední svačině pomeranč mě vždycky dodaly dost energie až do oběda.

V půl dvanácté se ale stalo něco pro mě zcela nového. Z ničeho nic se dostavila slabost, vnitřní třes, motání hlavy a mžitky před očima. Touto náhlou indispozicí jsem byla poněkud zaskočena, ale přičítala jsem ji poměrně velkému pracovnímu zatížení v kombinaci s přece jen dlouhodobým snížením přijaté energie.

Poobědvala jsem grilované kuře s kouskem tmavého chleba a rajče, mohutně jsem doplnila tekutiny a očekávala rychlé zlepšení svého stavu.

Nedostavilo se. V půl druhé jsem na tom byla stejně jako před dvěma hodinami, seděla jsem za počítačem a snažila se pracovat, a tím zasunout nepříjemné pocity někam hlouběji. Nešlo to. Studený pot, třes a slabost mne zcela ochromily.

Odjela jsem domů, kde jsem se téměř okamžitě složila do postele a tvrdě usnula. Po třech hodinách jsem se – totálně dezorientovaná – probudila. Nevěděla jsem, kde se nacházím, co je za den, jestli je ráno, večer, či poledne a nedokázala jsem specifikovat ani roční období.

Po ujasnění těchto faktů jsem se mátožně komíhala po bytě, snědla k večeři hovězí plátek s rýží, dva pomeranče, vypila snad litr minerálky a konečně jsem pocítila jakousi úlevu.

Musím říct, že mne tato nevolnost trochu vyděsila a přinutila mě zamyslet se nad tím, zda to nějak nepřeháním. Opravdu jsem neměla dojem, že bych se snažila hubnout nějak nerozumně. Mé tělo na to ale mělo evidentně zcela jiný názor.

A tak jsem mu až do pátku dopřála jakýsi normálnější režim. Ne, že bych se najednou nacpala sušenkami a čokoládou, ale zařadila jsem do jídelníčku opět malou porci příloh a o trochu zvýšila objem jídla.

Od soboty jsem ale opět najela na režim cíleného snižování hmotnosti, i když již poněkud opatrněji. Jídlo jsem si rozdělila do pěti denních porcí, dbám na dostatečný přísun tekutin a rozhodla jsem se obden zařadit do svého jídelníčku oběd i s přílohou. Vynechám knedlíky, ale rýži, těstoviny či brambory si zkrátka občas dopřeji.

V tuto chvíli se již cítím dobře a doufám, že to vydrží. Jenom jsem se poučila, že ani hubnutí se nedá uspěchat. Všechno chce svůj čas. Mé tělo mě varovalo a já ho musím poslechnout. Přesto se ale nevzdávám a ve svém úsilí pokračuji i nadále.

TÉMATA:
ZDRAVÍ