Z minulého dílu (14.4.2003) si jistě pamatujete, jak mě můj bratr Frank šikovně zatáhl do svého bláznivého podniku - nákupu nemovitosti, jak jsem šílela při zprostředkování komunikace mezi mým otcem Lílendem a Frankem, který pracuje v zahraničí. A jak jsem se radovala, že mé zprostředkovávání již nebude potřeba, jelikož Lílend dostane od Franka notebook.
Když slíbený notebook dorazil, byla jsem povolána ke zprovoznění připojení k internetu přes modem.
Nejprve jsem chvíli obdivovala Lílendovu novou hračičku, ovšem až do chvíle, než jsem zjistila, že mu náš drahý Frank nainstaloval ANGLICKOU verzi Windows. Můj drahý otec umí anglicky stejně jako německy nebo bulharsky, to jest NIJAK. Pročež jsem začala Frankově ignoranci spílat v duchu (sprostě) i nahlas (v rámci možnosti vyjadřování v přítomnosti rodiče).
Lílend tomu zatím nevěnoval příliš pozornosti, jelikož byl zaneprázdněn naparováním a bezbřehým nadšením nad svým novým hypermoderním majetkem (který ovšem zatím uměl pouze strčit do zásuvky a zapnout). Proto jsem odsunula řešení problému komunikace mezi otcem a jeho počítačem na jindy a jala se věnovat zprovozňování internetového připojení.
Předem jsem věděla, že žádné problémy by neměly nastat - modem je interní, registraci u internetového providera už Frank také provedl, v podstatě stačí jen vytáhnout kabel z telefonu a strčit ho do modemu v počítači.
Ale přirozeně jsem jenom očekávala, co nenadálého se asi vyvrbí... A zádrhel na sebe vskutku nenechal dlouho čekat. Když už jsem hodinu zkoušela znovu a znovu tlačítko "CONNECT" bez jakéhokoli výsledku, začala jsem si zoufat. Heslo bylo správné, telefonní kabel náležitě zapojený do modemu i nastavení připojení by mělo být úplně v pořádku...a NIC!
Mezitím kolem mě pobíhal Lílend s neustálými dotazy: "Už to konečně máš?" Má nevlastní matka Melony, která notebook a celé mé snažení ostentativně přehlížela, se k němu přidala dotazy typu: "Co budeš jíst?" a výzvami: "Pojďte už večeřet!" (na to jsem fakt měla pomyšlení).
Pak mě napadla spásná myšlenka. Mají podvojnou linku! Né, že bych o tom už někdy slyšela, ale mohlo by to být i tím (možné je přece všechno!).
Pročež jsem popadla notebook a hnala se o patro níž přímo k primární telefonní zásuvce. Podotýkám, že má nevlastní matka je zubařkou, tudíž můj pokus pokračoval v její zubní ordinaci pod bytem, ve kterém Lílend s Melony přebývají.
Přes strašidelné zubařské prostředí jsem si užívala chvíli klidu pro své pokusy, než dorazili zevlouni, aby mi dávali rady a zírali mi přes rameno. Melony získala ve svém prostředí silnou převahu a mé stále bohužel bezvýsledné snažení se jala komentovat s falešnou útěchou (ve skutečnosti snahou o podkopání mého sebevědomí od základu): "Už na to kašli, zavoláme zítra Karlosovi (její syn a můj zcela nevlastní bratr), ON to UMÍ."
Jelikož ONA by počítač nezvládla, narozdíl od Lílenda ani zapnout, přecházela jsem její fikaně podané jízlivosti s ledovým klidem a předstíráním, že její zástěrku dobrého úmyslu "žeru".
Ve svém zoufalství, že ani můj geniální nápad s přesunem k primární telefonní zásuvce nevyšel, jsem se rozhodla zavolat bratrovi. Rady, které mi dával, ovšem byly k ničemu. Všechno, co mi radil už jsem vyzkoušela dříve. Takže jsem vyhodila peníze za hovor do zahraničí a stejně se nepohla z místa.
Pomalu jsem to už vzdávala, strčila telefonní kabel zpátky do telefonu, bezmyšlenkovitě jsem se chtěla ujistit, že správně funguje a že zanechám alespoň věci v jejich původním stavu, když už se mi nepovedlo vyprodukovat nic nového...
Když tu najednou si uvědomuji, že sluchátko, které jsem si přiložila pro kontrolu k uchu, je úplně HLUCHÉ! Hbitě jsem se vplazila pod stůl a co jsem nezjistila - šňůra vůbec nebyla zastrčená do zdi!
Nejprve jsem vynadala Lílendovi, který mi ovšem oponoval, že jsem si to měla sama zkontrolovat (to jsem teda měla). A také mi vysvětlil, že šňůru vytáhl, než jsme to začali 
Jedním uchem jsem ho poslouchala a opět zkoušela tlačítko CONNECT, které se mi za tento večer pomalu vypálilo na sítnici. Ozvalo se povědomé kníííííí chrrrrr tunk tunk tunk a byli jsme on-line!
Bylo půl desáté v noci a já se spokojeně vydala domů. Samým štěstím a uspokojením z dobře vykonané práce jsem s nadšením přislíbila, že brzy Lílenda zasvětím do tajů moderní techniky a naučím ho, jak může se svým synem pohodlně a rychle komunikovat.
Svého slibu jsem ovšem opravdu brzy měla litovat...
TO BE CONTINUED :)
Nový komentář
Komentáře