Myslím, že jsem konečně našel tu pravou, dívku svých snů. Jsme spolu měsíc a to, jak jsem ji hledal, až jsem ji našel, je skoro jako námět na román. Jen jedna věc mi dělá vážné starosti. Jak jí mám říct něco, o čem ani já nevím, zda je pravda? Jak jí mám říct, že možná budu tatínek?

Před nějakým časem, konkrétně v zimě letošního roku, jsem se dostal do prekérní situace, kdy jsem se s tehdejší přítelkyní poněkud překotně sešel a rozešel, aniž bychom si vyříkali všechny záležitosti. Prostě tam najednou bylo několik neznámých, včetně té zásadní. Dodnes netuším, jestli čeká moje dítě, nebo nečeká.

Snažil jsem se tenkrát celou situaci řešit, dopátrat se pravdy, ale vůbec neprojevovala snahu cokoli prokazovat a dokazovat, viděl jsem ji párkrát s tím druhým a nakonec se mnou úplně přerušila komunikaci. Když vám ale předtím řekne, že to dítě je určitě vaše… je to více než divné.

Užíral jsem se tím víc jak půl roku, ale o prázdninách jsem si řekl, že je čas jít dál, celý ten parný červenec jsem trávil v jižních Čechách, kde jsem si užíval zaslouženého odpočinku, a pak v jedné kavárně potkal Ji. Od prvního pohledu jsem tušil, že by to mohla být ta pravá. Dali jsme se dokonce do řeči, ale telefon mi nedala a řekla, že pokud to tak má být, uvidíme se. Myslím si o těchto fatalistických prohlášeních svoje, ale vzhledem k tomu, že mi řekla, kde studovala, bylo vše snadnější.

Pochopitelně na menších městech vždy zná někdo někoho a ten zná zase někoho jiného, říkal jsem si, že to bude hračka. Nebyla. Skoro celý měsíc jsem ji marně sháněl, vždy jsme se buď minuli, nebo někam odjela, ale nakonec jsem sehnal číslo na mobil. Napsal jsem jí, sešel se s ní a zjistil, že oproti minulému setkání je volná. Jako z pohádky, řeknu vám.

A romance skutečně pokračovala, nebudu zabíhat do detailů, ale je to to nejhezčí, co mne za posledních několik let potkalo. I když nám nepřálo počasí, prožívám to, čemu se říká velká láska. Se vším všudy, rozumíme si v úplně všech oblastech, až na nás i sousedé vědoucně pomrkávají.

Ale co s tím, co zůstává nevyřčeno? Ona je o pár let mladší než já, je plná mládí a ideálů a já nemám vůbec představu, jak jí to říct. Je mi jasné, že dozvědět se to musí. Praha je sice daleko, ale ne tak daleko, aby se tyhle zvěsti nedonesly až k nám. Dříve či později by měl někdo potřebu pošlapat to hezké, co jsme spolu zatím vybudovali, a obávám se, že v podání někoho jiného bych klidně mohl platit alimenty na tři děti. Už takhle je to poněkud choulostivé, protože ani já sám neznám pravdu, a dokážete si představit, co by mohla udělat zlovůle někoho dalšího.

Zkrátka jsem poněkud bezradný a byl mi doporučen váš server, na kterém je prý dostatek čtenářů s ženským pohledem na věc. Jak jí to mám sdělit? Chci s ní plánovat společnou budoucnost a tohle je jediná překážka, která mi v tom brání.

Budu vám vděčný za jakoukoli střízlivou radu.

S uctivým pozdravením

M.

Reklama