partner

Patřím mezi lidi, kteří zbytečně nepřeceňují význam svatby. Mám podobné názory jako Miloš Kopecký, který se ženil vždy jen s ohledem na svou dívku a říkal, že když vydrží dvacet minut v čekárně u zubaře, proč by nevydržel tu samou dobu v obleku před oltářem?

Já to mám stejně tak, neboť si myslím, že všechno krásné a bohužel i všechno hnusné, co společné soužití muže a ženy přináší, dnes můžete získat bez sňatku. Tak proč se vdávat? Jedna věc je ale na stavu manželském dobrá, a to říkám i přes to, že už to třináctý rok táhnu s přítelem na psí knížku.

Když se vdáte, stane se z toho člověka, se kterým spíte, MANŽEL. To je velice významná skutečnost, protože tak do svých úst získáte jednoduchý nástroj, jak svého vyvoleného představovat cizím lidem. Je to tak jednoduché! Na večírku se seznámíte s novým kolegou, stisknete si ruce, společensky se usmějete a zcela přirozeně prohodíte: „A tohle je můj manžel.“  Věc je rázem vyřešená, všichni to chápou, netřeba nic vysvětlovat.

Žijete-li na ale hromádce, nic takového jako manžel neexistuje, a pro vás tak často vznikají zapeklité situace. Jak mám toho mého muže představovat cizím lidem, když to není muž a už vůbec ne můj? Tedy on samozřejmě je muž, ale nikoli ve smyslu oficiálním, a otázku, je-li opravdu můj a jak moc a jak často, tu bych tady po těch třinácti letech nerada otvírala!

Když řeknete: „Tohle je můj přítel,“ společnost neví, na čem je. Slovo přítel má v češtině více významů, přítel může být prostě bližší kamarád, jeden z mnoha, jak mám proboha těm lidem naznačit, že zrovna TOHLETO je TEN, JEDEN, JEDINÝ přítel, přítel na život a na spaní, prostě skoromanžel!

Mimochodem „skoromanžel“ taky nelze použít. Jen si to zkuste! Zkuste někde ve společnosti kluka, se kterým to táhnete, „vtipně“ představit jako skoromanžela. Budete vypadat jako chudinka, která se už už nemůže dočkat, až jí navléknou snubní prsten. Anebo jako netrpělivá blbka, která svému klukovi nevhodně naznačuje, že už by byla ráda pod čepcem.

Ještě je v nabídce slovo „partner“, ale ani se s ním nepokoušejte nějak prorazit. Jaký partner - obchodní?, budou si říkat. Taneční? Nebo partner do mariáše? A navíc je slovo partner tak ošklivé!! Jako bych v jeho ozvěně slyšela: „jenom partner, protože si mě nechce vzít“.

Můžete samozřejmě použít křestní jméno (no ano, to chlupaté chrápající, co s vámi obývá jeden kvartýr a vy s tím máte děti, se dokonce i nějak jmenuje!). Ale to taky není ono. „Tohle je Pepa.“ „Dovolte mi, abych vám představila Pepu.“ „Prosím, seznamte se s Pepou.“ Vy tam necítíte tu naléhavou potřebu ty věty dokončit? Nějak ve smyslu: Tohle je Pepa, můj…. nevím co.  Mám zkušenost, že představíte-li svého milého pouze křestním jménem a nespecifikujete jeho funkci ve vašem životě, lidi jsou zmatení. Přímo v očích jim ty otázky můžete číst: „Pepa? Jak to myslela, Pepa? Čí Pepa? Je to snad bratr? Strýček z druhého kolena? Otčím, tchán či kamarád?“

Jedna má teta, které nikdo v příbuzenstvu neřekne jinak než Veselá Líba a která stihla do svých šedesáti rozvést sedm manželství, mi poradila, že problém není v obsahu oné představovací věty. „Proč chceš toho muže vedle sebe nějak konkrétně nazvat? Buď trochu záhadná!“ říkala mi, když jsem jí jednou svůj problém předestřela. „Vždyť to největší, co žena může mít, je tajemství, tak si je hýčkej,“ radila mi. „Všechno je přece v intonaci. Hezky řekni: Tohle je Pepa, a velice tajemně mrkni levým okem.“ V jejím podání to skutečně vypadalo docela dobře. Když větu ´Tohle je Pepa´správně zaintonujete a doplníte laškovným přivřením víčka, dostane vaše informace najednou význam: Tohle je Pepa, ten nejvášnivější nabíječ pod sluncem, ale raději se mě na nic víc neptejte, protože kdykoli o něm mluvím, začínám se rozpouštět jako zmrzlina a taju, jen co vyslovím jeho jméno. Zkusila jsem tedy trik s mrknutím na nejbližší společenské akci, chodila jsem mezi lidmi, představovala toho svého Pepu a vždy to doprovodila tajemným mrknutím, ale pak jsem náhodně za zády vyslechla dialog dvou neznámých dam, které si o mně povídaly a titulovaly mě: „Ta sympatická s tím strašným tikem.“ Tudy cesta nevede…

V zoufalství jsem jednou dokonce řekla: „To je Pepa, otec mého dítěte,“ ale se zlou jsem se potázala!! Vyznělo to, jako bych těch Pepů měla víc, jednoho na to, druhého na ono a zrovna tohoto na dělání dětí…

A tak mě jednoho dne zcela nečekaně inspiroval svět politiky. Ve zprávách říkali, že se k nějaké kauze vyjádřil i stínový ministr. Zapátrala jsem v hlavě, co tohle slovní spojení vlastně znamená. Ach ano, stínový ministr je člověk, který by byl ministrem, kdyby se jeho strana dostala k vládě. Rozsvítilo se mi v hlavě. No jistě!! To je ono! Věc je vyřešena!

Od té doby používám ve společnosti moji vlastní kouzelnou formulku: „Dovolte, abych vás představila. To je Pepa, můj stínový manžel.“

2. slovo soutěže: firma

Vy jste možná ale přišly na lepší řešení. Jak své partnery titulujete vy?

Reklama