Krásný den přeji všem ženám-in a celé redakci!

K tématu létání mám také co říct. Asi všechny znáte proslulou scénku Mr. Beana, kdy se mu - mírně řečeno - udělá špatně v letadle. Bohužel, jako by ji okopíroval z mého života. Až na to závěrečné „prásknutí" pytlíku, nebojte!!!

Nevolností v dopravních prostředcích trpím, co moje paměť sahá, a dokonce ještě déle. V naší rodině koluje celá řada historek o tom, kdy, jak moc a po cestě kam jsem se pozvracela. Naši s oblibou vyprávějí, že mojí oblíbenou replikou bylo „Mami, já se nudím..." V nějakých dvou, třech letech jsem totiž ještě původ nepříjemných pocitů nedokázala tak přesně určit. Jakmile tedy zaznělo „Já se hrozně nudím...", byl to pro tátu signál k okamžitému zastavení a maminka bleskově stahovala okénko. Někdy to i stihli.

Krušné časy samozřejmě nastaly, když se začalo jezdit na školní výlety, školy v přírodě a podobně. Nebylo to nic příjemného, sedat potupně vedle řidiče s pytlíkem na kolenou, když se celý „zadek" autobusu skvěle bavil na můj účet. Vtipné přezdívky jako „krmička ryb" nebo „poblijónek" jen pršely. Kupodivu příliš nepomáhal ani Kinedryl. Když trvala cesta déle než hodinu, přestával účinkovat. Většinou jsem se už tedy udržela, ale bylo mi natolik zle, že jsem stejně z výletu nic neměla.

Ještě že je příroda aspoň trochu spravedlivá. Jak roky přibývaly, citlivost mého trávicího ústrojí se snižovala, takže dnes jsem schopná jezdit autem i autobusem v podstatě kamkoliv - pokud to zrovna není v drkotavých serpentinách v řeckých horách. :) Jediné, co mě pořád doslova mučí, jsou cesty letadlem. Start je v pohodě. Stačí ale sebemenší turbulence, a můj žaludek se obrátí jako rukavička. A přistání to skoro jistí. Možná si řeknete, že jsou přece k dispozici pytlíky a že když o tom člověk ví, může se včas nachystat... ale zkusily jste si to někdy představit? Umíte si představit, jaké to je, když všichni poklidně sedí, hledí z okénka nebo čtou, a najednou se ozvou ty odporné dávivé zvuky a přímo přes uličku někdo s prominutím blije do sáčku??? Ne. Neumíte si to představit. A pak to ještě musíte předat letušce... ! 
Vystupuji vždycky z letadla celá rudá, páchnoucí a nejvíc ze všeho se snažím nepodívat se na nikoho z ostatních cestujících.

Takže to jsou moje zážitky z létání. Obavy, jestli třeba nespadneme do moře nebo nevybuchneme, jsou proti tomu úplná prkotina.

Zdraví
Katka

Milá Katko, vy jste mi ale dala!!! :-))) Ta představivost je někdy hrozná vlastnost... Ale nemyslete si, že s vámi necítím. A určitě i ostatní čtenářky... že jo?! 
Reklama