Hned dvě příhody v jednom e-mailu nám popsala čtenářka hannah58. Asi si teď budeme dávat větší pozor na dámy v těhotenských šatech i na štěbetavá dítka.

„Tak jsem tady a nesu!“ razantně rozrazila dveře do naší kuchyně moje kamarádka a maminka tří malých capartů v jedné osobě. Z tašky vytahovala něco malého, hnědého a chlupatého - poprvé, podruhé, potřetí. Vystála frontu na tři Mončičáky pro své ratolesti, a protože si na sebe oblékla těhotenské šaty (přece je jen tak neodloží, když sloužily při třech těhu, že?), byla ve frontě úspěšná. Dostala přednost a slavnostně nesla domů populární tehdy nedostatkové plyšáky, kterých přišlo do prodejny jen několik kusů. Psal se rok 1987.

Já, jež jsem po porodu těhotenskou garderobu odložila, jsem potom ty Mončičáky kupovala v Tuzexu.

Bylo před Vánoci a já s malou dcerkou šla provádět průzkum trhu. Prošly jsme papírnictví, prodejnu hraček a knížek. Rozhodla jsem se, že si koupím něco pěkného na sebe, abych se líbila Ježíškovi. Když jsem si to něco zkoušela v kabince, prý dceru oslovila nějaká vlídná paní s tím, že zná maminku od vidění a kde že pracuje. Dcerka nesměle zapípala, že jsem zdravotní sestra. Rozhovoru přihlížela vedle stojící prodavačka, která zřejmě  - v předvánočním šumu a za zvuku koled - uslyšela: „To není maminka, ale sestra.“ Když jsem vyšla z kabinky a pohledem dcerku hledala, paní prodavačka mě navigovala slovy: „Sestřička si tááámhle prohlíží trička.“

hannah58

Děkujeme.

Cítila jste se někdy oklamána? Byly věci nakonec jinak, než se na první pohled zdálo? Nebo si naopak vy sama libujete v matení veřejnosti? Napište nám o tom! Svůj příběh můžete doplnit také fotkou, pokud se vám předmět doličný podařilo zvěčnit. Svoje příspěvky na téma „zdání klame“ posílejte do 14.00 hodin jako vždy na e-mailovou adresu:

redakce@zena-in.cz

Došlé příběhy budeme v průběhu celého dneška zveřejňovat. Na ty nejzajímavější čeká odměna! Více se dozvíte v článku On je žena! Nebo už zase ne?

Reklama